Obsahy(1)
V bambusovém lese umírají samurajové. Jednomu po druhém se v tmavé noci zjevuje krásná dívka v bílém. Pokaždé se nechá doprovodit a nabídne znavenému poutníkovi odpočinek ve svém domě, který obývá jen s matkou. Během večeře se starší žena vytratí a po ní ta mladší muže svede. Druhý den je samuraj nalezen s prokousnutým hrdlem. Vládce Raiko vyšle do lesa svého nejstatečnějšího muže Gintokiho – hrdinu, který se právě po třech letech navrátil z války, ale místo domova našel jen popel. (dopitak)
(více)Videa (2)
Recenze (29)
Černá kočka je kaidan (strašidelný příběh), který těží z dlouhé literární tradice tohoto žánru (ve filmu byl již zpracován např. Mizogučim) a nadpřirozeno tu oproti Onibabě funguje jako právoplatný element Symbolika zaobírající se válkou, odplatou a vášní ovšem zůstává. Přesto ale díky zvolenému zpracování není Černá kočka pouhou kopií Onibaby jako spíše její zajímavou variací. - - - HUDBA: Hikaru Hajaši ()
Samurajové jsou zvyklí brát si vše, čeho se jim zamane. Jednou si ale kromě standardního vojenského žoldu (potrava a sex) vezmou v dlouhé a působivé scéně i životy dvou žen - dcery a matky. Jejich nenávist však nemíní opustit tento svět nadobro a tak se v temném bambusovém lese, kde se ozývají pouze bubny a kočičí mňoukání, zrodí kromě "prvního jürei filmu" i krvavá msta převracející představu samurajů o světě naruby. Kuroneko je v podstatě nepřímým pokračováním Onibaby, téměř totožný je způsob budování hororové atmosféry a podobnost nezapře ani v příběhu, který si opět hraje s nadpřirozenem a zabývá se "žánrovými" pojmy jako láska, čest a odplata. Oproti Onibabě je ale vyprávění více konkrétní a nenechává tolik prostoru pro vlastní představivost. Obecně z ní Kuroneko těží více, než je zdrávo, zážitek to ale není o mnoho méně působivý. ()
Čierna mačka v buši bola síce hodne divokou, no zároveň ani poriadne nevedela, či sa v podstate chcela najviac pohybovať iba v čisto horrorovej rovine tak, ako tomu bolo presne na samom, desivom začiatku, alebo dokonca i v tej vskutku naprosto melodramatickej, pomaly ako zo sentimentálnych drám Douglasa Sirka, či povedzme ešte niečo na spôsob i samotného mysteriózneho žánru, ako z vari kultových Krajných medzí, a tak by sa dalo celkom podotknúť, že skrátka skákala z každého rožku trošku, čo je nakoniec v mojom osobnom ponímaní, predsa trochu「rušivým elementom」, prečo som napokon nezašiel až za Rajōmonovu bránu s maximálnym hodnotením, takto som ostal trčať len ozaj malý kúsok pred ňou, a s mierne rozporuplnými pocitmi, ale súčasne aj so spokojnými dojmami, ak to avšak vnímam, ako celistvý film pod záštitou japonského režiséra Kaneta Šindóa. • Ak si dobre spomínam, tak podobne som to mal taktiež i s jeho predchádzajúcou Onibabou, čiže s rovnako niekoľkými spoločnými prvkami hneď na úvod, vzápätí s absolútnym nadšením, hraničiacim s vysokým očakávaním, no postupne, ako sa dianie posúvalo smerom dopredu, tak i s menším『rozčarovaním』, no obidve skončili jednak so spoločným ohodnotením... • Áno, a k tomu i dynamická a úderná hudba v podaní Hikarua Hajašiho, tvorila dosť podstatné jadro tohto snímku, bez ktorého by sa sotva jednalo o tak výborný audiovizuálny zážitok, keď mi miestami svojim pozoruhodným zovretím, trošku pripomínala zrovna i tú, a to konkrétne od hudobného skladateľa Jerryho Goldsmitha, à la Planéta opíc z roku 1968, tak teda, ktorý z nich sa vlastne práve teraz inšpiroval kým..., a či sa jedná len o obyčajnú zhodu okolností...? ()
Na Japonsko já neslyším, ani kdyby se legenda spářila s pohádkou a fantasy příběhem. Oceňuji krásnou práci se světlem a stíny i B&W vzhled, ale kamera se mi nelíbí, hudba je nezajímavá a příběh... tak na slabší pohádku před spaním pro silnější dětské nátury. Proč ti lidé v tom filmu mluví, jak když si potřebují vší silou ulevit od zácpy? Kichiemon Nakamura snad neřekne slovo normálně, pořád jen štěká. Slaboučká erotika, slaboučká náplast. ()
Ačkoliv šlo o mé první setkání s japonským artovým horrorem 60. let, japonské filmy z černobílé éry hluboce protkané tamnějšími národními tradicemi, kulturní mýty, historickými legendami atd. jsem už viděl minimálně dva (Sedm samurajů/ A. Kurosawa a Past/ H. Tešigahara). Dlouhou dobu jsem měl pocit, že Černá kočka Kaneto Šindóa u mě z tohoto ranku plně zvítězí. Fascinoval mě černobílý vizuál s hromadou promyšlených záběrů, už jen ta úvodní opakovaně použitá scenérie bambusového lesa nejdříve prádzného, pak s příchodem samurajů a posléze s valícím se dýmem a pak ohněm je úžasná. Co teprve ty černé, horrorově laděné scény zahalené do temného lesa, tajuplných nočních exteriérů, snímání pohybu postav a děsivých očí černé kočky... atmosféra sílí, legendický příběh o vraždícím přízraku a kruté samurajské romanci má své kouzlo i napětí a dost mě bavil i herec ve vedlejší roli samurajského vládce (Kei Sató). Jenomže postupně se to kouzlo včetně atmosféry vytrácí pro neúměrnou utahanost a ten pomalý, jednoduchý děj už poslední třetinu ne vždy utáhne. Poslední třetina zřejmě měla díky celé výstavbě děje působit jako silné a emocionální vyvrcholení, ale na mě i přesto, jak se mi film z větší části líbil a pomalé tempo mi v něm dlouho nepřekáželo, neměla ten úderný účinek. A závěr, kdy ženské monstrum bez křídel a bez jedné ruky zde i lítá, se už pohybuje na hraně úsměvného bizáru. Čili zase jednou jsem se s japonskou mentalitou v kombinaci s jejich legendickým světem tak úplně nepotkal. [65%] ()
Galerie (26)
Photo © Toho Company
Reklama