Onibaba

Asi nejvíce mě zaujal samotný začátek a zjištění, jakpak to se obě ženy živí v době nedostatku. Vychytralé ženy neznají slovo soucit a díky přírodním podmínkám (vysoké trávě) zabíjejí každého na potkání. Nešlo ani tak o to, jak je zabili, ale co s těly následně dělaly. Místy mi přejel i mráz po zádech, zvláště když stařena nahodila ten svůj kamenný obličej. Právě v těchto pasážích atmosféra neskutečně gradovala a to i díky přílivu mrazícího napětí. K scenérii před námi jsme nepotřebovali ani žádné dialogy. Na co slova, když činy hovoří za vše. On byl celkově film dost skoupý na slovo. Ta největší psycho podívaná však měla teprve přijít na řadu. Prostřední pasáž se pak změnila v jakési romantické drama, kdy se začnou mladé ženě zapalovat lýtka a ochotně podrží nadrženému sousedovi. Což o to Jitsuko Yoshimura je pěkná ženská, ale já se začal lehce nudit. Bylo sice zábavné sledovat lehkomyslné Hachiho chování, ale nejvíc se mi líbila postupná proměna tchýně. Tahle bába se rovněž nebála odhalit a jak sama naznačila, taky jí pěkně svrběla. Její nejdůležitější chvíle a zároveň i zlatý hřeb večera, však měli teprve přijít. Jakmile se totiž na scéně objeví ona toužebně očekávaná démonická maska, nabyde atmosféra opět na síle. Grandiózní finále je pak sladkou odměnou všem, jenž se vydrželi dívat až dokonce. Já však pevně věřím, že to nikomu nedělalo žádný větší problém. (27.04.2012)

Trochu jsem si naběhl. Očekával jsem jeden ze "101 hororů, které musíte vidět, než umřete", a ono je to spíš psychologické drama, u kterého se to ve zdejších komentářích hemží výrazy jako "metaforický", "pseudoaxiom", nebo "analýza lidské pudovosti". Film je to silnej, kamera je naprosto výborná, hudba působivá a 100% funkční, herci super, atmosféra taky byla..., jen jsem chtěl jinej šálek čaje. Až bude nálada, mrknu na to jinýma očima a třeba nějakej bodík přihodím. (13.04.2010)

"Kde je moje snacha? Bez ní nemůžu ani zabíjet!" :o) Japonské žánrové filmy ze středověku jsou světem samým o sobě, který mě do jisté míry pořád míjí, ve srovnání s nadšením mnoha zdejších uživatelů tolik nestrhává, přesto však něčím zvláštním způsobem i fascinuje. Onibabu jsem před pár lety opakovaně vypl do 15ti minut podobně jako zhoubnou Sakuru, která mě nakonec s novou šancí bavila, takže včera jsem se konečně nechal vtáhnout osobitou atmosférou a pomalu se odvíjejícím šíleným dějem i v Onibabě. Hluboká jáma coby ukrytá zhoubná past je zdařilým horrorovým prvkem, vhled do odlehlé divočiny v kruhu několika postav s evidentní dlouhodobou zkázou (až absencí) morálky mě v nejedné scéně upoutal a více dialogů zdařile představilo i pozadí tohoto světa ohledně sužování válkami a hladomorem. Neotřelé japonské herectví mě u nejednoho dialogu (zvláště mezi ženami dvou generací, ale také s potulným samurajem) nečekaně bavilo, až jsem měl občas dojem (možná nechtěného?) nadhledu směřujícího k absurdní komedii a vyvrcholení s příchozí maskou přináší již v regulérní horror, který dokáže napínat a uzemnit, včetně fantaskního prvku akcentujícího motiv trestu. Přes tuto menší barvitost a velkou osobitost ale nejednou došlo na pasáže, nimiž jsem se prodíral s pocitem ztráty tempa nebo monotónnosti. Z toho důvodu nedokážu zatím udělit víc než silné 3 hvězdičky. [70%] (15.07.2024)

Nejedná se ani tak o horor jako o brilantně zfilmované psychologické drama, spekulující kam člověk může zajít aby v extrémních podmínkách přežil, děj je jednoduchý, ale nenajdeme tu jednoduché stereotypy postav. V širším pohledu je to protiválečný film s výborným ČB vizuálem, zejména vyniká práce se světlem. (18.01.2021)

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)