Povídka malostranská

(2x) ,,I ve stěhování může být poezie." Po 34 letech od svého celovečerního režijního debutu Týden v tichém domě se Jiří Krejčík vrátil k převedení poetiky Jana Nerudy na filmové plátno. Opět zde máme jeden pavlačový dům s několika lidskými osudy, jenom se změnili obyvatelé. Zabydlel se zde mimo jiné malíř - alkoholik (Josef Somr), mazaný padouch s fajfkou (Rudolf Hrušínský), přelétavá paní konduktorka (Soňa Valentová) nebo jako správce domu blázen - muzikant (Josef Kemr) se svou smutnou dcerou (Jitka Molavcová). Do této podivné a zajímavé společnosti vstupuje Jiří Menzel coby nedostudovaný advokát hledající podnájem v době před svou závěrečnou zkouškou před kandidaturou. Tentokrát dojde nejen na mnohem víc humoru, ale v druhé polovině i na nečekané drama. Vedle příběhu hlavního hrdiny v tomto ohledu stojí za pozornost osud malíře, z nějž se místo nadšeného tvůrce stal zoufalý komerční umělec utápějící svůj žal v alkoholu, trápějící celé své okolí a především vlastní ženu. Díky barevnému obrazu, baladické hudbě Zdeňka Lišky i klasikům českého herectví jakými jsou Hrušínský, Kemr vyzněla tentokrát "nerudovská" atmosféra na plátně ještě o něco krásněji než v zmíněné Krejčíkově prvotině. Po umělecké stránce se oplatí zmínit i zajímavou kameru Jaromíra Šofra. Netradičním rozsahem svého "nenápadného" herectví od vizuálně komických gagů přes vnitřní ironické monology až po psychologické hroucení (byť pořád v nadsázce) překvapuje v hlavní roli Jiří Menzel. A překvapuje zde i samotný Krejčík hororovou scénou snové halucinace s drsnou výpovědí sousedů a poměrně krvavým koncem. Navzdory idylickému závěru však přichází loučení a život se kroutí dál... (90%) (07.01.2018)

Základem úspěchu je v tomto případě kvalitní literární předloha - figurky , které Neruda kdysi kolem sebe potkával a kterými zalidnil svoje povídky jsou zajímavé a přitom uvěřitelné. Je fajn, že v tomto příběhu navíc převažují úsměvné situace a komediální prvky nad těmi tragickými - ne vždy je Neruda ve svém vyprávění tak optimistický. Krejčík jeho text solidně zadaptoval a opřel se přitom o silné herecké obsazení. Snad jen s poněkud naivním herectvím Jiřího Menzela mám trochu problém, režírování mu šlo přece jen líp... Celkový dojem: 75 %. (02.12.2009)

Mladý koncipient by sa chcel v kľude učiť, lenže...lenže sa ubytuje v dome so svojráznymi susedmi. Pani domácu by zaujímalo viac mladíkovo telo, než jeho um, sused maliar (nie izieb, ale obrazov) chodí nad ránom domov ožratý a rád si pritom spieva. Ďalší, starý mládenec, nemá rád, keď sú ľudia v jeho okolí šťastní. No a nakoniec by sa tu našla aj dáma vhodná pre koncipientovo srdce. To sa potom nečudujte, že vám to nelezie do hlavy. Na televízny produkt veľmi precízne napísané, spracované aj zahraté. Ale jedno týmto ľudkom treba nechať. Žili v dobe, keď sa susedia medzi sebou rozprávali. Neskôr sa začali už iba zdraviť a čochvíľa sa budú tváriť, že sa nevidia. Ak to už tak nie je. (07.08.2018)

Zatímco první adaptace Figurek pod názvem Vzhůru nohama byla rozšafně přenesena do 30. let 20. století, toto je ten klasický Neruda, kterého si častěji při jeho adaptacích představujeme. Je to sice poněkud veselejší tandem Krejčík-Neruda (na rozdíl od Týdne v tichém domě), celek povyšuje klasický zádumčivý Menzel a melancholická Molavcová. Hášův seriál mám ale přesto stále raději. Neb toto je existenciální sonda do duše malostraňáka, kterým by nikdo soudný dobrovolně nechtěl být. (22.09.2015)

Režisér Krejčík si nejspíš sedl nad Nerudovou povídkou "Figurky", polovinu proškrtal a druhou polovinu upravil podle sebe. "Ta druhá", kterou jsme viděli se vyznačuje nadměrným akcentováním "figurek" (nejvíc snad paní konduktérové, ale i ostatní ženy toho nejsou ušetřeny, muži jsou věrohodnější), jejich posunem z tragikomična do komična; nerudovská fabulace (Hrabal v ní musel mít přímou inspiraci, a James Joyce zde mohl mít svého "Odyseáčka") se mění v krejčíkovskou. Podprahové myšlenky mě ale vedou k té druhé, nezfilmované části, jaky by film mohl vypadat, kdyby Krejčík vyškrtl třeba jen celkem nepřesvědčivý "souboj" a nahradil ho scénou/scénami z hospody, kam se zmatený student často uchyloval. Na ukázku přepisuji jeden z dialogů (vydání Státní nakladatelství dětské knihy - chudáci dětí!, byť od 12 let - z roku 1965): "Máme teď pěkné počasí." míním, aby řeč neusnula. - Eh co, když je pěknějdou lidé na procházku a hostince jsou prázdné. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se vrátil. Slunce mě hřálo do zad, a když mě hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla." - Hryžu si rty. "No ve městě", míním zas, "neškodí prochazečům bouřka nebo désť. Deštník pomuže." - "Já neměl deštník." - "Tedy se jde trochu rychleji domů." - "Když jdu rychleji, tak se přece neprocházím!" - "Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu." - "Když stojím v průjezdě, tak se přec neprocházím také!".... Pozn.: Omšelý dům má neslučitelně hezkou zahradu. Kvete v ní především celík kanadský, invazní rostlina, která tu byla už za Nerudy. (25.09.2018)