Ikarův pád

Smutný příběh o alkoholikovi, kterému se pomalu rozpadá vše důležité. Výborný výlet do duše člověka a jeho vývoje závislosti na alkoholu. Herecký výkon Vladimíra Menšíka je neuvěřitelný a s nadsázkou se dá říct, že si zde zahrál sám sebe. Někde jsem jednou četl, že kdyby se Menšík nenarodil v Čechách, ale v Americe byl by ověnčen Oscary a myslím, že to přesně vystihuje jaký byl Menšík herec par excellance. Každý pohyb, každé gesto, které udělá mu uvěříte. Určitě jeden z nejlepších filmů, který natočil legenda české televizní tvorby František Filip. (12.09.2007)

(komentář psán 12.5.22 - 10 dní poté, co jsem se rozhodl přestat být alkoholikem - držím už dva roky). Jste s tím hodnocením asi všichni spadli z višně. Chápu, že je to už jakási klasika, ale rozhodně to není geniální ani skvělé, jen prostě dobré. Kecy o geniálním herectví si strčte za klobouk. Po všech stránkách obyčejný průměr. (12.05.2022)

Legendární televizní drama jedné obyčejné rodiny. podle scénáře Jiřího Hubače. Že byl Vladimír Menšík legendární komik a vypravěč o tom žádná, ale on byl zrovna tak legendárním hercem charakterních rolí a bylo jich mnoho. Toto je jedna z nich. Přesto, že Menšík filmu "kraluje" i další herecké výkony jsou více než nadstandardní a i díky režii Františka Filipa film patří oprávněně mezi nejcennější klenoty naší televizní tvorby. (24.10.2018)

Skvělá iscenace fenomenálních tvůrců - takto ve zkratce lze charakterizovat tento televizní film věnovaný alkoholismu. Předchůdce Vláčilova HADÍHO JEDU dává neuvěřitelně velký prostor Vladimíru Menšíkovi. Mýtus o jeho jednostrunném komickém herectví tento vynikající rozporuplný muž tady bourá od základu. Tragédie alkoholika je zvláštním případem neštěstí každého, kdo včas nedokáže zkrotit běsy v sobě a dopusti, aby nad ním nabyli moci. Takto postižení lidé neztrácejí své lidství hned a zcela. O to otřesnější tragédie, o to jímavější dočasná vzepětí a často - s přispěním vyšší moci - i pozitivní překonání nemožných stavů, považovaných za nezvladatelné. Letos je to dvacet let od smrti tohoto giganta naší kinematografie i televizní dramatické tvorby. V IKAROVI - a nejen v něm - postavil sám sobě nejkrásnější pomník. Pomník, který připomíná složitou členitost a nepopiratelnou nadčasovou velikost tohoto bodrého, temperamentního Moravana. (17.09.2007)

Umělecké i lidské setkání scénáristy Jiřího Hubače a režiséra Františka Filipa patří k zásadním okamžikům televizní dramaturgie sedmdesátých a osmdesátých let. Neobyčejná jednoduchost, s jakou Hubač psal své náměty, se promítá zejména v hluboce lidském vykreslení hlavních postav, které vytvářejí pouhý prostředek k vytvoření skutečného obrazu. Hubač ve svých dramatech, ať už televizních, filmových nebo divadelních, vystavuje hrdiny velkým životním zkouškám s nemalou dávkou empatie a porozumění pro jejich lidské slabosti a zaškobrtnutí. Přitom jim dokáže velkoryse odpouštět, a když už se na postavy žene veliká životní katastrofa, snaží se i v té nejtrpčí situaci najít něco povzbudivého, někdy i úsměvného. Tento bohatý rejstřík plně zastupuje i původně zamýšlená trilogie, z níž byly nakonec realizovány pouze dvě části (druhá nese název Tažní ptáci, třetí - nazvaná Zima poutníků - byla pro televizní obrazovku adaptována až v současnosti jako Hodina klavíru). Hubač napsal titulní roli barového klavíristy a notorického alkoholika Káry přímo pro konkrétního herce s velkým H. Pro Vladimíra Menšíka. Přestože Menšík již předtím v několika celovečerních filmech prokázal, jak sugestivně dokáže zahrát velkou charakterní roli, jako by to, překryto komediálním figurkařením, vždy znovu někoho překvapovalo. Jen výjimečně mu byly svěřovány jiné než komediální role, vnucenou jednopolohovost svého herectví zřejmě cítil i on sám, když krátce po dokončením Hubačovy inscenace prohlásil: "Ty mé role, to je většinou jako bych na zeď jen házel písek. Teď jsem snad dokázal víc než dělat šaška." Ovšem byla by velká chyba zastiňovat další zúčastněné, především hrubě nedoceněnou Janu Hlaváčovou, která se tu dokázala s až dechberoucí skromností vcítit do role stále zrazované manželky. Jednu ze svých nejzdařilejších postav tu vytváří skvělý Čestmír Řanda v přesně padnoucí masce mefistovského strýce; špičkové výkony, byť na nepoměrně menším rozsahu, odvádějí i Hanzlík, Vinklář, Janžurová a Hanus. Dnes, s odstupem více jak třiceti let, je ústřední téma Hubačova a Filipova filmu stále nepomíjející a nepomíjivou záležitostí a šanci oslovit má i další přicházející divácké generace. Komorní drama milujícího a milovaného otce, neovladatelně zabíjeného démonem alkoholu, už nikdo nebude schopen zopakovat a zahrát tak, jak to dokázal jenom Vladimír Menšík. A to je bezesporu ta nejvyšší pocta. (07.06.2010)