Starý, nový, půjčený a modrý

Mám rád hollywoodské filmy. Všechno v nich tak krásně do sebe zapadá, funguje, srší vtipem, je to hezké, umyvatelné, no prostě super. Pravda, poněkud snižují mé sebevědomí, protože jejich hrdinové jsou obvykle hezčí, chytřejší, líp se perou, mají při střelbě 100% mušku, svádění jim jde samo sebou a žádná žena jim neodolá, z každé rány se vykřešou, no zkrátka moje mindráky se po takovém bijáku obvykle znásobí. Jestli existuje protipól hollywoodštiny, pak jsou to filmy ve stylu manifestu Dogma 95. Jejich hrdinové jsou zjevně nedokonalí, mluví, jak jim zobák narost, všechno je takové obyčejné, plné drobných kazů a malých trapasů. Hrdinka filmu vejde do nemocnice a její první setkání se zdravotní sestrou končí monologem o chcankách pacientů. Farář v kostele svým ovečkám řekne, že už ho nebaví, ať jdou domů, protože je to jeho církev, snad každá postava má svou úchylku a přece ten film má své kouzlo a s každou další minutou jsem s jeho hrdiny pociťoval větší sounáležitost. Dokonalé ztělesnění pojmu tragikomedie, kde se nenásilný humor setkává s lidskou bolestí a zároveň dokonale neromanticky pojatý milostný vztah. Celkový dojem: 80 %. (03.11.2009)

Námět jak na romantickou komedii s ingrediencemi hodně hustého dramatu. Sestra zavřená na psychiatrii, HIV pozitivní přítel... humor tu sice je, ale nemusíte se bát, že byste se smíchy potrhali. Neuvěřitelné eskapády dánské nevěsty (které si převážně způsobila vlastní blbostí) jsou natolik dobře napsané, zahrané i natočené, že je rozhodně doporučuji zhlédnout. A manifestu Dogma se nebojte, režiséři ho už dávno obcházejí, kde se dá. (09.02.2008)

Oproti svému předchozímu snímku Zázrak otočila Natasha Arthy o 180 stupňů. Paradoxně však tvrdí, že se nikdy necítila tak svobodná, jako když točila tento film, svázaný pravidly Dogmy 95. A na filmu je to znát. Ruční kamera, uvolněné herecké výkony a přirozené, všední prostředí působí dojmem, že film natočila jen tak nezávazně skupinka kamarádů. Je to příjemná, typicky dánská oddechovka, podobně jako třeba Velký den. (01.02.2008)

To je těžké, první polovina se mi moc nelíbila, druhá byla podstatně lepší a tak to nakonec nechávám na lepší trojce. Je to taková směsice komedie, dramatu a romantiky, přičemž na tom posledním je sympatické to, že staví většinu žánrových klišé na hlavu, takže jsem si nebyla nikdy jistá, jak se to vlastně vyvine dál, ale v podstatě ten, kdo se už nějaký ten pátek pohybuje ve studených vodách severského filmu, bude tak nějak vědět o čem je řeč. Civilní herecké výkony, spousta psychologie a rozhovorů jak vystřižených ze života a sem tam nějaká úsměvná vylomenina. (03.11.2013)

Výtečná dánská tragikomedie natočená v intencích manifestu Dogma 95 vypráví divákovi stěží uvěřitelný příběh, který však v rámci filmového vyprávění podivuhodně funguje a překonává zažitá klišé žánru romantických ,,svatebních" komedií. Dánská komedie je hodně crazy - ulétlá dějová kostra, ulétlí hrdinové v čele s hlavní hrdinkou, která balancuje mezi světy dvou zcela odlišných mužů v jejím životě a sama je ten poslední, kdo si je jist, ke komu se přiklonit; ústřední čtveřice (a její čtyřúhelník vztahů) je vůbec typicky ,,západně" ztracená - v životě, ve vztazích, sama v sobě... Obklopeni dostatkem a blahobytem vyrostli do světa krizí identit a to, co by v jiné kultuře vyřešila přemíra existenčních starostí, řeší ztraceni v přebytku volného času experimenty se svými životy... Režisérka Natasha Arthy natočila velmi povedený film, ozvláštněný zajímavými muzikálovými čísly (psychicky nemocné Mette se zjevuje kapela a především charismatický holohlavý zpěvák), které volně odkazují třeba k Tanci v temnotách... Romantická rovina příběhu je velmi decentní a v podstatě vytváří opozitum romantickým klišé amerických komedií... Film plný civilních hereckých výkonů a civilně plynoucího filmového tempa, velmi příjemné setkání se zástupcem skandinávské kinematografie... Podobné filmy: Italština pro začátečníky, Mifune, Pojďme si hrát, Adamova jablka (01.02.2008)