Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi

Ještě předtím, než začnu rozebírat tento snímek, rád bych začal velmi stručným rozborem několika základních rovin Shakespearova Hamleta, neboť je určitým způsobem základním kamenem ve výstavbě Stoppardovy brilantní divadelní hry (potažmo filmu). Hamlet je vlastně taková spletitá a komplexní podobizna člověka, vybarvená jak v horizontální, tak vertikální rovině. Horizontální rovina je časová, v níž si Shakespeare pokládá dvě zásadní otázky – jak se smířit s minulostí, která už proběhla a nelze ji změnit - jak se smířit se všemi našimi pády a chybami a s nespravedlností, kterou jsme způsobili nebo která na nás byla spáchána? Další otázka tkví v tom, jak se postavit budoucnosti, se vší tou nekonečnou nejistotou, se strachem jež v nás vzbuzuje každé další rozhodnutí, které může přinést jak požehnání tak prokletí, katastrofu nebo ráj na zemi? Druhá, řekněme vertikální (existenciální) rovina je podobně komplikovaná a zahrnuje dvě hraniční podstaty lidství – rozervanost člověka mezi živočišnou/vášnivou/tělesnou povahou, mezi jeho instinkty a zvířeckostí a zároveň jeho tíhnutí k věcem vyšším, duchovním a dobrým. K ideálu božství. Boj mezi nebem a zemí, do kterého byl člověk vklíněn a v němž má vždy složitou pozici, protože jak jeho povaha, tak jeho přítomnost jsou často rozštěpeny mezi dvěma světy, mezi dvěma extrémy. Proto ta slavná otázka - být či nebýt? Nebylo by jednodušší tváří v tvář všemu tomu spletitému labyrintu okolo nás i v nás samých přestat existovat a mít konečně klid, věčný pokoj od nejistot a pochyb? Ústrků, hanby a bolesti? Ale na druhou stranu, ani smrt není ideálním řešením, neboť v nás vzbuzuje strach. Strach z největšího otazníku ze všech – za oponou smrti je ukryta neodvolatelná nejistota. Co když je smrt jen pouhým mostem, přechodem do dalšího života, který je ještě horší a v němž je ještě více utrpení? Co když smrt není jen nicotou, ale noční můrou, ve které zaplatíme za všechny svoje viny? A proto je nakonec člověk roztažen jak na skřipci i mezi životem a smrtí, věčnou pochybností, co z těchto dvou stavů zvolit, když v dané chvíli trpí. (Tyto podněty jsou mimochodem jedním z důvodů, proč i já, jako mnozí jiní, považuji Hamleta za jeden z největších literárních skvostů vůbec). A nyní k Rosencrantzovi a Guildensternovi. Tom Stoppard si sice hraje jak s časovou, tak existenciální rovinou, ale jde na to takříkajíc od lesa (jinými slovy odjinud). Bere si Hamleta jako opěrný bod, ke kterému se vrací, ale prim přenechává naprosto bezvýznamným postavám, které Shakespearovi sloužili spíše jako funkční součástky v příběhu. Hra s časem u Stopparda netkví v rovině lidské, ale intertextuální – pohrává si s časem hry, s časem fikce. Jednak vyplňuje mezery toho, co by tak mohli Rosencrantz a Guildenstern dělat, když se zrovna jako blesk z čistého nebe neobjeví v příběhu Hamleta. Jenže ono není moc co dělat, když všechna akce je na bedrech druhých. To vede k posunutí postav do jakéhosi bezčasí, případně časové smyčky, která svou absurdností neustálého čekání na akci připomíná Beckettovo Čekání na Godota. Tenhle princip je zároveň druhá časová finesa, kterou nám Stoppard předvádí – namontovává na klasické drama modernistické postupy. V rovině existenciální se dočkáváme také výrazných posunů. Postava Hamleta má jistě rozměr takříkajíc všelidský (to jest každý člověk musí řešit dilemata minulosti/budoucnosti a vlastní ušlechtilé/temné sklony). Avšak tyto dilemata jsou řešena aktivním a navíc velmi výrazným charakterem - i co se týče společenského postavení. Řeší je sám dánský princ. Stoppard všechnu pozornost přesouvá naopak na velmi nevýrazné a navíc extrémně pasivní postavy. Tam, kde Hamlet řeší stále otázky důsledků vlastních činů, Rosencrantz a Guildenstern nemají vládu vůbec nad ničím, co se kolem nich děje. Nejsou dost významní na to, aby stanuly v hlavní úloze a vše tak řídí jenom osud (vypravěč). To by se dalo pochopit i jako náznak úlohy „malého“ člověka v dějinách „velkého“ světa. R. a G. se do paměti světa snaží sice občas proniknout (Rosencrantz například stále něco kutí a vždy mu těsně unikne nějaký vynález, kterým by mohl vejít do dějin), ale všechna jejich snaha vychází vniveč. Do jisté míry tak hra stále obsahuje existenciální otázky, ale spíše než strach z moci je zde patrný strach z bezmoci, což posouvá i tragický děj Hamletův spíše směrem k tragikomedii. Co zmůže obyčejný člověk, když světem vládnou jiní? Jen směšně blomcat, často od ničeho k ničemu a snažit se žít jak nejlépe to dokáže, pokud ho tedy nezavolá někdo z vyšších míst a pořádně mu nezatopí a neobrátí jeho život naruby. Jako kdyby již otázka nezněla "být či nebýt", ale spíš "není to vlastně všechno fuk?" Nicméně těch myšlenek a hrátek by se daly najít ohromné hromady, takže skončím v této obecnější rovině a nebudu se zaobírat jednotlivostmi. Ostatně jenom bych zde uváděl superlativa o tom, jak boží je to film, jak boží jsou zde dialogy a jak je boží, že vycházejí z úst tak výjimečně charismatickým mladíkům jakými jsou Oldman a Roth. (13.04.2018) (méně) (více)