Písečná žena

Už když jsem četl knihu, liboval jsem si nad japonským uměním udělat z v podstatě banální (obrazně řečeno, samozřejmě) zápletky syrový psychologický horror. Také mi přišlo, že ta kniha prostě nejde zfilmovat, protože jsem si určité věci z ní nedokázal předsavit převedené na plátno. Japonci opět překvapili. Ono to jde a ve stejně skvělé formě jako kniha. Ono není proč Písečnou ženu srovnávat s Onibabou, ale přece jen.... oba filmy jsou výrazně minimalistické (co je velké plus), černobílé, mají skvělou hudbu a samozřejmě se vyznačují oním uměním udělat horror prakticky z ničeho. Písečná žena skvěle pracuje s postavami a představitelé dvou hlavních postav podávají vynikající výkon. Ani mi nepřišlo, že to má dvě a půl hodiny. Skutečně zážitek. (06.11.2012)

Tak trochu mě mrzí, že jsem viděl tu režisérskou verzi, protože na ty dvě a půl hodiny to vystačí jen stěží a myslím si, že kdyby to mělo o 20 minut méně, fungovalo by to mnohem lépe a po všech stránkách. I tak se mi to ale hodně líbilo, byť mi trochu vadí, že to ladění do podobenství poněkud ničí logiku příběhu, protože jinak by si ústřední hrdina aspoň pokusil vyrobit žebřík nebo se pokusil přijít na jiné způsoby, které by v tu chvíli napadly asi každého. Natočené je to ale naprosto skvěle, z prostředí to těží opravdu hodně a umí to vyvolat silnou atmosféru byť jen detailním záběrem na padající písek, zahrané je to taky solidně, mělo to fascinující psycho-poetiku (nenapadá mě, jak jinak to popsat) a bavil mě i samotný příběh. A i ten přesah je překvapivě víc propracovaný, než se zdá a není tak moc zřejmý na první pohled, jak jsem se zpočátku obával. Každopádně jsem rád, že mě Tešigahara nezklamal ani napotřetí (a asi se na něj budu muset víc zaměřit, jelikož má dobré nápady a obrovský talent pro filmařinu) a popravdě, kdyby to bylo víc dotažené, bylo by to naprosto dokonalé. A i když mi to naprosto dokonalé nepřijde, i tak mě vůbec nepřekvapuje současné, opravdu vysoké hodnocení. Ten film si ho zaslouží. 4* (24.03.2023)

Zaujímavý film odohrávajúci sa skoro celý na jednom mieste a to v dome na piesku. Hlavný hrdina je výborne vybraný a tým myslím hlavne jeho osobnosť. Hlavný hrdina počas trvania filmu prechádza rôznymi stavmi a to napríklad rebéliou, odmietaním situácie, zmierením sa so situáciou atď. No prakticky sa dá povedať, že chce byť len užitočný pre spoločnosť a aby si ho niekto vážil. Žena (piesočná žena) je pripútaná v podstate na jedno miesto a niekedy sa správa iracionálne. V každom prípade piesočná žena je občas sexuchtivá a hlavne čo nechápe je pocit zdanlivej slobody, ktorú potrebuje jej "pomocník". Piesok je v tomto prípade metafora niečoho zlého čo je v podstate všade v ľuďoch, zvieratách v prírode a aj keď sa človek umyje stále mu niekde zostane. Koniec je samozrejme najzaujímavejším na celom filme z dôvodu, že iný človek či iná osobnosť, ako bol vybraný učiteľ zbierajúci piesočných chrobákov by sa zachoval inak. (30.07.2015)

Hudba: Tóru Takemicu. Už kvůli hudbě stojí za to Písečnou ženu vidět. Takemicu, který je zde ještě pod inspiračním vlivem Druhé vídeňské školy (tedy nikoli typicky japonská hudba jak píše Art), dodává celému filmu hypnotický rytmus a dokonale vystihuje tísnivý pocit neustálé hrozby. - - - Poznámka pod čarou: Novela Kóbó Abeho bývá někdy přirovnávána ke Kafkovi. S touto podobností bych byl opatrný. Nejenže Abe se s Kafkou seznámil až později, ale navíc je u tohoto japonského spisovatele spíše než Kafkovské rozrušení společenských vazeb vlivem moderního uspořádání světa znatelná inspirace jeho lékařským studiem. Pozice člověka je u něj výrazně odduchovnělá a zmaterializovaná, podobná behavioristickému popisu chování zvířat. Písečná žena mi tak připomíná spíše jakýsi vědecký experiment zkoumající přizpůsobení člověka v abnormální situaci kořeněný jistou porcí cynismu. Díky tomu mám pocit, že by věrnějším kandidátem pro zfilmování Abeho Písečné ženy byl režisér Šóhei Imamura, pro nějž je analýza lidského chování hlavním tématem jeho tvorby. (To ovšem nic nemění na výjimečnosti Tešigaharovy adaptace.) (16.01.2007)

Vrcholný Teshigahara, jenž i v kontextu celé své silné tvorby viditelně vyčnívá. Přímé, jednoduché a zároveň velmi komplexní metafory jsou nemilosrdně přesné, místy tragikomické, místy čistě mrazivé. Doporučuji přečíst si některé zvláště vypečené západní kritiky, nezřídka lze narazit na různá banalizující vysvětlení, podle nichž snímek de facto tvrdí, že je dobré vzdát se svobody apod. - chápu, že naše dualistická kultura chce jednoduchá, přímá a jasná vysvětlení, ale co je moc... Většina podstatného již byla o filmu napsána, já jen konstatuji, že podobně jako má např. Imamura svou Insect Woman, Kobayashi Human Condition, či Fukasaku Under the Flag of the Rising Sun, disponuje HT tímto klenotem, který patří na naprostou špičku světové kinematografie. (04.01.2011)