Písečná žena

Entomolog se dostává při své výpravě do blíže nespecifikovaného místa v dunách, kde se rozhodne přenocovat. Využije nabídku místních a důvěřivě přenocuje u ženy, která bydlí v jámě obklopené všudypřítomným pískem. A již brzo poznává, že tento nocleh nebude jediný. Obydlí se pro něj stane krutou pastí, z níž není východu. Teshigahara již od prvních minut černobílým obrazem a krkolomně lahodnou hudbou evokuje niterné pocity, které jsou umocněny precizně zvládnutou vizuální stránkou a hereckými výkony obou zúčastněných. Mezi mužem a ženou vzniká podivně přátelský vztah, pro oba však notně odlišný. Žena nevidí východisko ze svého osudu, smiřuje se s bytím, jaké je jí určeno. Muž se naopak toužebně a všemi možnými způsoby chce dostat pryč, chce ještě v životě něco dokázat. Deprimující těsnost je cítit z každého záběru. Brilantně zvládnutá psychologická linie postav umožňuje naplno proniknout do konání hlavních hrdinů. Škoda jen, že konec působí moc vykalkulovaně a - s přihlédnutím k předcházejícímu ději - stroze. (28.03.2004)

Keď padneš na samé dno, môžeš ísť len nahor. A je úplne fuk, či pád si spôsobíš sám, alebo Ťa na dno hodia iní. Metafora života, neustále sa pokúšajúceho prekonávať dané limity. Niečím zmyselným, erotickým, násilným i nezmyselným. Nestálosť, neukotvenosť v danom obmedzení/ limitovaní priestorom. Piesok. V očiach, v hlavách samý piesok, sny sa končia. (15.03.2021)

(1001) Tohle se stane, když jste uvrženi do života. A nebo jenom poté, co napíchnete mravkolva na špendlík. (?) Zajímavou hlavu zavařující úvahu jsem navštívila v momentě, když hlavní muž (podle anglických titulků) pronese souvětí: "Men aren't dogs, you can't put them on a leash." Ve své hlavě jsem si to automaticky přeložila jako: Muži nejsou psi, nemůžete je uvázat na vodítko." Ale co když tím myslel "lidé", ha?! Podle krátkého slovníkového průzkumu japonština nerozlišuje mezi termíny muž a člověk, má pro oboje jedno slovo (otoko), ale muži (hitobito) a lidé (hito) už se liší. Jenže ani zaboha nejsem schopná poznat, co z toho, jestli vůbec něco, tam ten chudáček říká. A posouvám se dál: I jinak ho nechápu. Když ho napadne, že může udělat žebřík, proč neudělá žebřík? Ale to je samozřejmě moje polemika s lidskou povahou, nikoliv výčitka k filmu. Možná nejsem člověk? Možná nejsem muž. (26.07.2015)

K literární předloze Kobo Abeho jsem se ještě nedostala, takže nevím co je v čem "lepší" nebo "horší" nebo jak je ta kniha adaptována v tomto filmu, ale filmová verze Písečné ženy se vyznačuje hlavně velmi tísnivou a beznadějnou atmosférou, která je navíc podtrhována jen tichem nebo tajemně strašidelným hudebním doprovodem. Hned v prvních záběrech, kdy hlavní hrdina putuje pískem, hudba vytváří stejný dojem jako například v Planetě opic, kdy se ještě celá posádka vesmírné lodi snaží dostat přes poušť a hory. Když se nakonec dostane do "domácího vězení" na dně písečné díry, tak zkouší v zoufalství cokoli, aby se dostal ven, ale nakonec dopadne asi jinak než by sám čekal, jenže spousta scén je taková trošku vleklá, tak to třeba bude na pětku až po přečtení knížky nebo po druhém kouknutí. (18.07.2010)

Aj u tohto filmu som si musel na reprízu počkať pekných pár rokov. Aj tak som sa dostal iba k verzii s anglickými titulkami, ale keďže obe knihy Kobó Abého mám doma a poznám ich obsah, nemal som problém pripomenúť si niekdajší zážitok a opätovne sa pokochať na príbehu, v ktorom piesok určuje všetko a pritom to nie je o piesku. Tešigaharov film je divácky vďačný tým, že pripúšťa množstvo najrôznejších interpretácií, ktorých autori sa môžu domnievať, že práve tá ich je najsprávnejšia. Súčasne je nevďačný pre tú časť divákov, ktorá si privykla na kratšiu stopáž nabitú akciou. Je sa interpretáciou podobenstiev nezaťažujem, na dĺžku ázijských filmov som zvyknutý a tak jedinou zmenou je zníženie hodnotenia na štyri hviezdičky, čo ešte stále znamená veľké uznanie tomuto dielu. (07.12.2018)