Alibi na klíč: Den D

Opět se jede motiv tvorby aliby pro všechny lháře, tentokrát hlavně pro hlavního hrdinu Philippe Lacheau (nar. 1980), který se žení, sice se to tak nějak opakuje a není tam extra přidaná hodnota oproti jedničce, ale já dvakrát brečel smíchy, což je u suchara jako já celkem unikum, takže tři hvězdy. Má to spád, fajn obsazení a posledních dvacet minut zachraňuje i to sotva průměrné do té doby. (14.11.2023)

Jak se mi líbila jednička, tak se mi líbila dvojka. Stejný rytmus i styl humoru, dost novych nápadů (“Konečně nám vyhrajete Ligu mistrů”). Žádná normalizace, žádná výchova diváka. Komedie jak ze zlatých 70. let. Skoda, ze tohle u nás nikdo moc točit neumí (i když Teambulding ma docela podobny styl). (16.04.2024)

Alibi na klíč rovná se pro mne jedna z nejlepších komedií poslední doby. Alibi na klíč: Den D……no, po opravdu zdařilé jedničce jsem čekal trochu víc. Philippe Lacheau a jeho kumpáni to opět zamotaly na jedničku s hvězdičkou a dokonce mi přišlo, že ještě sešlápli plyn, co se akce týče, jen si dost často spletli jednoduchý humor s tím laciným a taky hluchých míst bylo víc, než bych si představoval. Ale jinak jsem se bavil jako vždy….tahle groupe to sprostě umí a jestli se někdo může nazývat současnými králi nenáročné komedie, tak minimálně v Evropě to jsou právě oni. (24.11.2023)

Vtipnější a svižnější než první díl, ale stále s takovou kadencí fórů, která je dost kolísavá. Vše přesně v duchu Lacheauova bláznivého humoru, který přináší ve výsledku citlivé téma přípravy svatby do kterého vrší jeden větší průser než druhý. Některé scény vynikající, jiné slabší, další trapné. Na sobotní odpoledne ideální. (27.09.2023)

Musím říct, že Lachoš docela úspěšně a vkusně pokračuje v tradici zabožroutských trhlých taškařic 70. a 80. let, aniž by sklouzával do trapkofekálu nebo vám dle not probuzněné demagogie neomarxistických pamrdů z Evropské Utopie prvoplánovými manipulativními hahatumory násilně tahal domů k té přeci tolik bezproblémové asimilaci výbušnou islamistickou verbež, senegalské krimoše či ukrutně genocidované seksuální dezorientáty a transpohlavníky. Prostě takové kapku zmodernizované, šarmantní klasické Funesoviny a Belmondoviny, okořeněné několika opravdu vypečenými, brutálními frky. Najít dnes v hnojišti levičáckých mediálních oligopolů něco bezelstně vtipného a nesnažícího se převychovávat tupé stádo k povrchní patomorálce falešného altruismu za účelem dobrobytí a světovlády hrstky bolšokapitalistických oligarchů, to je už pomalu stejně složité, jako najít kompatibilního dárce žlučových kamenů či hemoroidů k transplantaci. Čili velmi potěšené čtyři strupy. (06.12.2023)