Dobrý den

Nějak nevím čím to je, ale zatím mě Ozuova poetika krapet míjí. Chápu ji, vnímám ji, ale jaksi ji nedokážu procítit. Ono krapet rozvleklé by mi to přišlo tak jako tak, ale takhle se mi to táhlo ještě o něco víc. I když je to skvěle natočené, i když se mi nejedna scéna líbila (jako vlastně celý příběh), i když v tom jsou zajímavě zobrazené japonské reálie a jako celek to skutečně bylo příjemné, i tak mě to do určité míry prostě minulo a nudilo. Ale kdoví, třeba to celé víc docením někdy v budoucnu, při případném druhém zhlédnutí. Zatím to tedy mám jenom na čisté tři, ale s Ozuovou tvorbu chci ještě určitě v budoucnu pokračovat. Přeci jenom, Chuť zeleného čaje v misce rýže se mi celkem líbila (i když jsem jí taky nedal kdovíjak vysoké hodnocení) a hlavně je na ní vidět, že ten režisér v sobě nějaký talent určitě má. Tak asi teď sáhnu po tom jeho nejslavnějším filmu, Příběh z Tokia... 3* (14.11.2021)

Nejlepší a nejrozkošnější film o prdění v historii kinematografie. Tradiční debilní vyzdvihování domněle vysokého oproti odsuzovanému nízkému vedlo mimo jiné k tomu, že dlouhé roky byly v rámci Ozuovy filmografie přehlíženy komedie. Nejen že "Dobré ráno" plně náleží mezi režisérova nejlepší díla po bok univerzálně vyzdvihovaných melancholických klasik jako "Příběh z Tokia" a "Pozdní jaro", ale navíc nám zásadním způsobem doplňuje obraz glorifikovaného velmistra. Ozu nebyl tvůrce, který by se jen pořád dokola chtěl zalykat dojetím nad krásou pomíjivosti a pasivní tragikou života. Respektive to byla pouze jedna z jeho stránek. Proti ní stojí právě Ozu coby hravě rozverný tvůrce, který nachází krásu v obyčejné každodennosti i přízemnosti. "Dobré ráno" nebylo žádným nerozumným návratem Ozua k jeho začátkům v odlehčených žánrech (vedle komedií točil ostatně také gangsterky), nýbrž jedním z jeho nejlepších děl, které natočil na absolutním vrcholu. Mistrův vycizelovaný styl strohých statických záběrů a čelních kompozic se zde ukazuje ne jako asketický rukopis se striktními, až svazujícími pravidly. Naopak se vyjevuje jeho univerzálnost a možnost jeho skvělého využití pro potřeby vizuální a pečlivě budované komiky. Mimo jiné si Ozu utahuje z uniformity poválečných předměstí a sešněrovanosti tamní povrchní morálky. Současně ale pořád ohledává krásu i úsměvnou tragičnost v kontrastu dětské nespoutanosti a jejím střetu s dospěláckými domnělými autoritami, pravidly i samotnými principy komunikace, které tvoří absurdní pojivo společnosti a základ vazeb mezi lidmi. Jednotlivé etudy a linie vyprávění, vázané na rozličné figurky středostavovského předměstí, navíc s úžasným mixem satiry i melancholie vykreslují proměny v poválečné japonské společnosti a dobovou rozšiřující se propast mezi životním stylem a hodnotami staré, střední a dospívající generace. (06.07.2022)

Všední život střední vrstvy na japonském předměstí padesátých let. Kluci rošťáci vedou své boje s dospělými, mámy drbou koho můžou a tátové s oblibou zahřívají barovou stoličku. Ozu přidal porci roztomilosti a přívětivého humoru do této sociální satiry a vznikl opravdu sympatický filmeček. A malý Isamu je stejně sladký ďáblík jako Gibusík z Knoflíkové války. (16.06.2011)

,,I love you.“ Ohayo je kouzelný snímek plný vřelého humoru, japonského klidu a největšího týpka všech dob, malého Isamua. Ukazuje život na předměstí, kde klidné tempo přebývání rozviřují jen klepy místních žen, které, jak se šíří, matou všechny okolo a dvou klučíků, kteří si vysnili televizi. Ozu opět nabízí nádherné vyvážené scény s perfektní kamerou, která ještě umocňuje klid a pomalost gest a mluvy postav. Pro mě je navíc tento snímek jakýmsi cestovatelským dokumentem, takže si vychutnávám drobnosti z japonských domácností, které mě baví svou jednoduchostí. (20.08.2017)

Inteligentne napísaná hračka, ktorej humorné pletky-popletky zainteresovaných spôsobuje labyrint celospoločenského sociálneho stavu, čiže ide rovnako o drámu ako aj komédiu. Ale tá príjemná atmosféra predsa len prevažuje. Skrátka poctivá jednodňová prechádzka po japonskej štvrti z ktorej si odnesiete nejednu múdrosť. (12.07.2014)