Příběh z Tokia

Nejsem si úplně jistý jestli mě to náhodou nezaujalo z naprosto odlišných (a vlastně nechtěných) důvodů než bylo zamýšleno, ale přesto, že mě to jakkoliv neodvařilo, musím naprosto chladně konstatovat, že to bylo svým způsobem fakt krutopřísné a těch objektivních 5 rudých hvězd si to zaslouží. Respekt. (26.11.2015)

Tokyo monogatari, to je milionář střídmosti. Na omak je filmem, který je zbavený vší rušivé stylistické ornamentalistiky, který je opracovaný do geometrické úhlednosti toho nejprostšího modu vyprávění, ale pod hakamou této ukázněnosti a zdánlivé prostoty majetnicky ukrývá ty nejmagičtější poklady všedního života; zejména pak pravdy, které se nám v moderním věku neustále oddalují. Metronomem je mu délka jednotlivých statických kompozicí a jejich duchovní přesah (obzvláště v zátiších, která Ozu zároveň aplikuje i jako formu interpunkce spojující dvě nesourodá místa), prodlužující trvání zbytnělého času (nostalgie, tikot hodin, projíždějící vlaky...) a také obraz stařecké (ne)rozvážnosti, který je stejnou měrou smutný a pokorný jako úsměvný a klukovsky vzpurný. V obou polohách je však podávaný s rovnou mírou porozumění a neuvěřitelné citlivosti, aniž by kdy, byť na sekundu, došlo ke snížení do sentimentálního útlaku. Nelze se tak divit tomu, že mnozí interpretátoři hledali v Ozuových dílech pověstný dotek zenu. Je to neobyčejně svůdný obraz obyčejnosti. Dávkovaný s rozvahou a neuspěchaně, neboť se již nemusí obávat o svůj přidělený čas. (28.05.2009)

Ze začátku mi celkem trvalo než jsem se dokázal naladit na pomalé tempo filmu. Na druhou stranu, takhle obyčejný příběh opravdu nepotřebuje žádnou zbytečnou okázalost a velká gesta. Oč je banálnější, tím je univerzálnější. Přes všechnu japonskou exotičnost je dobře pochopitelný i u nás a v současnosti. A ve své druhé polovině mi dokázal, že v jednoduchosti je opravdu síla. (22.01.2004)

Velmi dobře a snad i věřně to vykresluje vztahy mezi rodiči a dětmi v 50. letech v Japonsku. Je to kvalitní sociální sonda do života postaršího manželského páru i do života mladých lidí kolem nich (jejich dětí a jejich snachy). Najdete si tu oblíbence i ty, které mít rádi nebudete. Jediné, co kazilo na dojmu z filmu, byla opravdu přepálená stopáž. Pokud si chcete udělat jakous takous představu o tehdejším životě odehrávajícího se kolem páru „z jiné doby“, tohle byste mohli zkusit. Dobré 3*. (15.04.2012)

Japonci vedia, ako natočiť vzťahové filmy. Rôzne rozoberačky postáv, ich vzájomné prepletenia, problémy, strasti, dni šťastné a aj tie menej. PRÍBEH Z TOKIA je možno tým najvzorovejším príkladom tohto druhu filmu. Ale nie tým najlepším. Snímok sa vlečie a jeho minutáž 136 min to ešte viac znásobuje. Vzájomné vzťahy medzi rodinnými príslušníkmi niesu ani zaujímavé, ani zaujímavo podané. Len ďalšie preceňované dielo. (27.10.2015)