Sindibád

Parametrická narace těžící z mozaikovitých momentek. Kontinuální není ani střih, ani diegetická hudba, tyto prvky vytvářejí mentální subjektivitu s náhle se vynořujícími vzpomínkami hlavního hrdiny, hedonického Sindibáda. Secesní přelom století, dívky i zralé ženy oděné jak do lehkých krajek a šifónů, tak do těžkých sametů a kožešin. Rozkvétající poupata zjemněná měkkým světlem, průstřihy na detaily prostředí měšťanských bytů, ale i gotických kostelů nebo přírody ve všech ročních obdobích, všudypřítomných žen. (08.01.2012)

Adaptace povídek velmi psavého maďarského dekadenta a impresionisty Gyuly Krúdyho (v češtině vyšel výbor Příběhy Sindibádovy a román Červený dostavník), velkého milovníka tajemna, žen všech druhů (samozřejmě záběr z bordelu), všech ročních období i dobrého kvalitního jídla. Vše toto se ve filmu objevuje v podmanivě malířských kompozicích doby secese a rané moderny, kde hrdina - stylizován do postavy z Pohádek tisíce a jedné noci námořníka Sindibáda, přenesen do tehdejších Uher (to jest i dnešního Slovenska), putoval krajinou, která ho zanesla i na katolickou pouť (krásné záběry věřících stařenek). (12.08.2010)

LFŠ 2012 ... Nenechal jsem se odradit opravdu silně zavádějícím názvem a musím říct, že mě Sindibád mile překvapil. Film je plný hodně zvláštních dialogů (souhlasím s Limou, že místy působí samoúčelně), romantických záběrů a oku lahodících maďarských ňader. Vše dohromady dává směsici pocitů, která mi v tu chvíli prostě sedla. Ačkoli chápu, že mnozí nad tím akorát kroutí hlavou...a být v jiném rozpoložení, dost možná bych kroutil i já. (09.01.2013)

Výtvarně nádhernou záležitost s bohatou dobovou výpravou, kamerou a originálními prostřihy ještě z času na čas spestří kousek pěkné hudby a tím výčet kladů pro mě nadobro končí. Žel ani nadprůměrná výtvarní stránka tady nedokázala (až na pár podmanivých sekvencí) zahnat do kouta mé obrovské znudění z filmu s naprosto nezáživným, odosobněným a chvílemi až vyprázdněným dějem v podobě útržků ze života a hodů stárnoucího milovníka žen a jídla. Režisér ve snaze udělat ryze komorní film stylizuje kreace herců tak, že nejednou chodí, mluví a jednají pomaleji ve srovnání s běžným životem a zapomínají u toho vyjadřovat jakékoliv výraznější emoce. Zoltán Latinovics mě před časem bavil v komedii Vitejte, pane majore!, tady mě málem jeho výkon strhl do tuhého spánku, asi jako celý tento formálně vyleštěný film bez příběhu a bez myšlenky. [45%] (22.08.2021)

Zoltán Huszárik, duší filmař-básník - ale i výtvarný umělec a grafik - označující své experimentální snímky jako piktografy (psaní v obrazech), pracoval do své sebevraždy v roce 1981 ve Studiu Bély Balázse, kde ovlivnil i řadu mladších kolegů krystalicky čistou filmovostí a prací s obrazem, jež se bohatě projevila i v jednom z mála dlouhometrážních filmů, které natočil, Sindibádovi, vzniklém podle bohémských autobiografických povídek Gyulyho Krúdyho. Dějištěm jsou venkovská zákoutí a plenéry ve všech poetických ročních dobách i interiéry domů, lokálů a nevěstinců ve stylovém období zdobné secese, krátké epoše jemných kostýmů, něžných linek a ornamentálních tvarů. Jimi prochází zestárlý labužník a milovník žen Sindibád, tvarovaný podle postavy z Pohádek tisíce a jedné noci, jenž se stává v Huszárikově pojetí subjektem celého vyprávění: jeho očima vnímáme a soustředíme se na detaily života, který již uniká a zčásti ožívá jen ve vzpomínkách na bývalá milostná vzplanutí, lahodné smyslové požitky, mládí a elán. Mozaikovitá struktura využívá barevné a světelné imprese, dekorativnost prostoru, přirozenou krásu květů, či zrcadlení na ledové plošině, kamera se pohybuje v prostoru, a záhy ji střídá montáž detailů a makrodetailů (především jídla). Film plyne dál a Sindibád chřadne, symbolicky jako Ježíš na kříži pak klesá k zemi v barokním kostele a film tiše uhasíná s ním. (17.01.2012)