Karaoke blues

Romantika podle Kaurismäkiho, to je jiná. Je, Bože, tak minimalistickej, ale říká tak hodně, takovým málem. Stačila mi jen úvodní minuta od pípání masa, přes doplňování regálu a očumování od sekuriťáka, abych si řekl, tohle je mistr řemesla. Mikrovlnka Siemens, celá stylizace je pomalu skoro jako neo-noir, z minulosti, přitom se dotýká jasně současnosti (Ukrajina v rádiu). Film má jen 80 minut, což je v dnešní "pod dvě hodiny nejdu" době, osvěžující stopáž, ale způsob, jakým v něm Ansa, protloukající se životem z práce do práce a deprimovaný alkoholik Holappa (deprimovaný a proto pije a pije, protože je deprimovaný, -You're late. Four minutes. Third time this week already. -Today's Monday.), který se protlouká stejně a jak k sobě najdou cestu je neskutečná filmová magie (žeru to, jakým způsobem si předají číslo, jak ona ho napíše, on si ho strčí do kapsy, pak mu dá pusu na tvář, řekne, že mu své jméno sdělí příště a on si vytáhne cigára a ztratí lístek s číslem a pak napodruhé si ho schová tak pečlivě, až je to komický), jakým způsobem se hledají a míjejí, myslí na sebe, střídají mezitím práce, ale pokračují a hledají, až se nakonec naleznou, jako kdyby kosmicky nebylo pro ně možno jiného osudu, i přes všechny překážky - je škoda, že ve 3/4 tomu trochu dojde dech a ochladí se to (odtud vidím to, proč tomu hodně lidí dá nakonec o hvězdu míň), protože jak kouzelná je první polovina, tak chladně nastoupí jejich rozkol, protože ona zápasí se svými pocity toho, že jí nezavolal a on s tím, že neví, jak vyjádřit omluvu a co přesně cítí, i přesto jsou oba ale rádi, že se našli, tíhnou k sobě. Pozve jej na večeři. Jde nakoupit na večeři. On jde koupit květiny. Držíte jim do konce palce. A to je absolutní filmová magie. Odkaz na Jarmusche, plakáty. Po tomhle mě opravdu začíná trápit, že jsem od Kaurismäkiho viděl pouze 'Muže bez minulosti'. Ale 'Kuolleet lehdet' je nádherej, nádhernj film, už jen když si vzpomenu na scénu, kde se poprvé okukují a stydlivě uhýbají pohledem, ale nemůžou si pomoct... a pak na scénu, kdy se setkají v závěru, ona tam stojí v kabátě a kouká na něj, tím pohledem - a vězte, že i přes všechny ty emoce mě fascinuje, jak čisté je to vyobrazení lásky, bez fyzického olizování, ošmatlávání, všechno je vyjádřeno tím, jak se ten druhý cítí, tváří, co vyzařuje. Takovýhle filmy teď moc často nevidíte. A skvělá hudba!  (mikropříběh filmu v dialozích) -What was this? -Sparkling wine. -Such a small glass. -It's called an apéritif. (...) -My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won't take a drunk. -And I don't take orders. (...) -Ansa. -It's me. -Who is "me"? -Me. The drunk you left alone in the street. -Oh, the wino? -The same man. -How are you? -I'm sober as a desert rat. I get loyalty discount at the AA club. -(^ ^) What changed your mind? -You did. Can I come? - <3 Come right away. (01.04.2024)

Typická severská chladnosť á la Aki Kaurismäki, ktorá je medzi ľuďmi celkovo obľúbená. A musím uznať, že aj mne pre zmenu imponovalo niečo takéto anti-teatrálne a svojim spôsobom bezemočné. Osud dvojice Ansa & Holappa bol miestami fakt tragikomický, no napriek tomu nádejný. Dialógy boli poriadne obmedzené, čo mi zvykne dosť prekážať, avšak tu si to inak ani neviem predstaviť. Tento film asi nebude dosť dobrý pre mainstream, ale mne sa celkovo páčil. 4* (07.03.2024)

„Hodně piju, protože mám depresi... a mám depresi, protože hodně piju.“ Aki Kaurismäki na poli svěže dlouhého snímku sleduje starosti i radosti finských ztracenců, jimž při jejich bídě a životním strádání paradoxně stačí jen málo k tomu, aby byli šťastní. Nenápadné, něžné, hřejivé, vtipné a vzdávající hold lásce k filmu - byla to ideální první projekce letošních Varů. Malý film, velké srdce. [KVIFF 2023] (26.07.2023)

Finsko. Deprese. Finsko. Deprese. O čem že byl ten film? FINSKO! DEPRESE! (pouze úvod mého komentáře a i ten má v sobě více emocí než celý film) ___________ Ano, je to funkční, kvalitně zpracované, esteticky zvládnuté, dostatečně promyšlené atd. etc. Ale můj hlavní problém s Karaoke blues je to, že je to film extrémně obyčejný a minimalistický. Je mi jedno, pokud si nějaký člověk zvolí jako jedinou náplň svého života to, že pracuje, poslouchá rádio a chodí do karaoke baru. Pohoda, nemám problém, ať si dělá, co chce. Ale vystavět na těchto třech aktivitách celé osobnosti dvou hlavních postav filmu, no, to je zajímavá taktika na zaujmutí diváků. Toť jedna věc - o postavách víme minimum a v rámci filmu se toto minimum rozšíří (překvapivě) minimálně. ________ Druhá věc - politická rovina snímku. Již zmíněné rádio slouží dvěma věcem: poslechu hudby a poslechu zpráv o válce na Ukrajině. Zapadá to do filmu/příběhu? Podle mě nikoliv. Možná se autor snažil vytvořit jakýsi kontrast mezi obyčejným pracovním životem a tragédiemi války, nebo spíše kontrast mezi jeho minulou spoluprací s Alexandrovci (Total Balalaika Show) a jeho současném politickém přesvědčení. Z tohoto rozhovoru s Akim jsem se pouze dozvěděl, že to bylo nevyhnutelné, aby to zmínil, přičemž se vstupem Finska do NATO nesouhlasí. Ok. To ale nic nemění na tom, že mi to do filmu nesedí a působí to rušivě. __________ Třetí věc - „herecké výkony“. Zde se vracím k úvodu komentáře, jelikož naše dvě hlavní postavy jsou čirou esencí nulové emocionality. Finsko je stereotypně bráno jako země introvertů v depresi a naše dvě postavy tento stereotyp věrně naplňují (obzvlášť hl. mužská postava Holappa, který je ještě k tomu alkoholik). Uznávám, že zadívat se na chvíli na nehybné tváře byla vítaná změna - v porovnání např. s upištěnou Barbie z minulého roku. Ale opět, vystavět na tom celý film? Někomu to jistě stačí, ale ve mně to již v polovině filmu začalo vyvolávat určitou repetitivnost... ještě k tomu namočenou ve vší obyčejnosti a minimalističnosti. __________ Závěrem. Karaoke blues je dobrý film o dvou ztracených duších, které si k sobě hledají cestu (i přes veškerou šablonovitost a obyčejnost). Nelze opomenout také (podle mě nejlepší) scénu v karaoke baru, kde dvě blondýny na jevišti předvádějí nejpůsobivější song, který se ve filmu nachází (YT live verze zde). Karaoke blues má své dobré momenty, ale na současných 82 %, co zde má, bych to opravdu neviděl. (23.01.2024)

Dva hnojaři, co nevedou smysluplnou debatu každý den, ale věří v dobro lidstva a míru na zemi, jsou komicky tragičtí, ve všech norem života. Finové jsou jinačí bojleři, a takovou největší romantiku jsem neviděl od dob Hříšného tance, a neměl zároveň nutkání pustit si rádio Blaník. Černo absurdní love story, Finsko je můj nový crush ❤️ (10.04.2024)