Karaoke blues

Je to trapné, ale zrovna na Godarda jsem si po filmu vzpomněl v tom, jak jednou na otázku o čem je jeden z jeho filmů, novináři odpověděl, že je o tom, jak se chlapec zamiluje do dívky a je tam pes. U něj to samozřejmě nebylo tak jednoduché, ale vlastně tím ideálně popsal tento Kaurismäkiho snímek. Přitom to je vlastně ten nejčernější humor o tom, jak všechny negativní aspekty světa nejvíce doléhají na ty, kteří od něj chtějí nejméně. PS: je legrační sledovat zdejší festivalové nadšení z 81 minut trvajícího čitelného evropského filmu, který se tam mezi tříhodinovými altajskými experimenty skvěl jako růže mezi bodláčím, stejně jako bylo včera na předpremiéře ve fancy pantsy butique kině Přítomnost legrační sledovat daleko rezervovanější reakce od lidí, kteří film sledovali přes rameno finského diplomatického atašé s kyblíkem šampaňského po ruce. Ironičtější prostředí pro film spadající do režisérovi proletářské trilogie bys nevymyslel. PPS: Thoughts and prayers jdou za tvůrcema plakátů k filmu, kteří tam do toho výjevu,  naroubovali toho čokla, přičemž český plakát ho má o celé dvě řady blíže než americký plakát, přičemž český pes má zasmušilejší výraz než ten americký, který je takový žoviální, čtverácký. PPS: Proč se to v česku jmenuje úplně random Karaoke Blues, zatímco všude jinde se to překládá správně jako "Spadlé listy"? (15.11.2023)

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)

Je až neuvěřitelné, jak si někteří filmoví umělci dokáží udržet svůj originální styl vyprávění a budování atmosféry po desítky let...chceš nádherně zoufalou a ponurou love story odehrávající se v té nejšedivější helsinské šedi o dvou beznadějných lidských případech, kteří jsou, stejně jako všechny postavy kolem nich, zcela bez emocí? Zde je vše...v nicotě, ze které Kaurismäki opět vytváří silný filmový zážitek napříč několika žánry a podpořený nádherným finským hudebním folklórem. Pro znalce jeho tvorby nádherná klasika, pro všechny ostatní velmi originální a zcela výjimečně odvyprávěný prachobyčejný příběh o odvaze a touze změnit cokoliv, co nám překáží žít...[Filmový klub Citadela] (20.12.2023)

Typická severská chladnosť á la Aki Kaurismäki, ktorá je medzi ľuďmi celkovo obľúbená. A musím uznať, že aj mne pre zmenu imponovalo niečo takéto anti-teatrálne a svojim spôsobom bezemočné. Osud dvojice Ansa & Holappa bol miestami fakt tragikomický, no napriek tomu nádejný. Dialógy boli poriadne obmedzené, čo mi zvykne dosť prekážať, avšak tu si to inak ani neviem predstaviť. Tento film asi nebude dosť dobrý pre mainstream, ale mne sa celkovo páčil. 4* (07.03.2024)

Pro mě takové „neurazí, nenadchne“, ačkoliv k nadšení to zpočátku mělo u mě silný potenciál. Dění kolem dvou dělníků ze začátku nabízelo spoustu absurdního vtipu v dialozích a situacích zejména po práci a na karaoke zábavě. Zato dění kolem Ansy s převažně jedním ledovým výrazem ve tváři plyne v tak kontrastně uspávajícím tichém, polodramatickém módu (ačkoliv nudná místa s pocitově dlouhými záběry téměř o ničem jsen vnímal i kolem pijanského Holappa a naopak u Ansy později začíná svítit hezké světýlko díky pejskovi :)), že jsem si na Kaurismäkiho svérázný styl, střídající tentokrát dvě odlišné polohy ve dvou paralelních liniích, opět nezvykl. Ba dokonce jsem z jeho nejnovějšího filmu měl pocit té nejtypičtější současné „artové komedie“, která je skvělou komedií mnohokrát jen v první třetině a postupně přechází na málo výrazné drama tak, že v celku si pořádně (opět až na pár vybraných momentů) neužiji ani jednu z těchto dvou protichodných tváří snímku. Kromě již obsáhlých pozitiv mě zaujala výzorová podobnost Jussiho Vatanena se švédským komikem Göstou Ekmanem. A taky se mi hodně líbil „lelouchovský“ závěr – kdo zná jmenovaného režiséra, možná i tuší, jaký Lelouchův film mám přesně na mysli. Také z něj ve finále vzejde romance dvou různých lidí, jejichž paralelní a jen občas lehce protnuté osudy sledujeme po celou dobu a teprve až v poslední scéně v něm dojde na první opravdu velké setkání těch dvou. Pan Kaurismäki si svůj film naplnil odkazy na své oblíbené režiséry a filmy, tož jsem si také ve svém komentáři dopřál alespoň jeden. :-) [65%] (21.11.2023)