Hřbitov pro cizince

To nic, Pepo. To je jen castingový přehmat. Tenhle televizní film není až tak důkazem toho, že zažitý komik Josef Dvořák nemůže ztvárnit pevnou charakterní roli, i když se na něj zvyká zle nedobře. Dvořák hraje v rámci možností docela dobře, ale rázem byl nesympatický až protivný. Jeho vysloužilý pilot postrádá zajímavý náhled. Do toho to utahané, v podstatě nulové tempo. Přitom ostřílený režisér Jaroslav Dudek nezahálí a po celou dobu produkuje zdatný experiment spočívající v průniku do duše jednoho vitálního komika, ale zkrátka uniforma Dvořákovi neladí, do toho ty jeho uši a umělcův trpitelsky roztrhaný výraz. Nepřišlo mně to vůbec působivě zahrané. Další podobně zaměřená role už samozřejmě nemohla následovat. Vzhledem k laciné televizní produkci je ošizena i výprava. Dokáži si představit film v lepší úpravě, kdy se mohlo přidat množství divácky atraktivních lokací, případně nějaká ta akční scéna, i když u scenáristy Hubače, je něco takového scifi. Krátce po listopadu, kdy se úplně rozpadla tvůrčí a umělecká infrastruktura, film mohl působit jako návrat k televizní kvalitě. Po téměř čtvrt století od uvedení filmu na obrazovky, už to tak nevidím. Je však zvláštní, že film mám spojený jen s Dvořákem, přitom v něm hrála celá plejáda skvělých českých herců, ale ani jednoho si nevybavím nijak markantně. Tenhle post-war film se táhne jako žvýkačka, nemá úplně nemožné aranžmá, pro celé pojetí příběhu je vlastně vyhovující, ale mně připravil jen rozvleklou nudu s hercem v hlavní roli, který do role válečného veterána ani příliš nepasoval. Jak už jsem naznačil, jednou vodník, navždy vodník. 10% (19.05.2015)

Bývali to spolužáci, přátelé, sousedé... Pak přišla válka, únor a najednou tupí přicmrdávači režimu rozhodují o životech těch, kteří bojovali za jejich svobodu. Nesmírně palčivé téma, které se jen tak neomrzí. V tomto minimalistickém, komorním, ale o to působivějším vyprávění o křivdách, opravdovém přátelství i nesmyslných paradoxech v poválečném období, je kladen důraz na lidi. Nezapomínejme, že to byli pořád ti samí lidé, jen politická situace se změnila a co to s některými udělalo... (29.10.2008)

Je jen zákonité - ve vazbě na další vývoj polistopadové české společnosti až osudové - , že nejlepší věci o komunistické éře se točily v prvních měsících - už ne letech - polistopadového Česka. Stále totiž přežívala kontinuita nejen peněžních toků, ale i tvůrčích osobností při absenci nic bližšího nevypovídajících peoplemetrů (nejde o údaje, které přinášejí, ale o to, jak jsou trhovecky interpretovány). V tomto případě to platí jak o režii (neprávem proskribovaný Jaroslav Dudek), tak o scénáři (Jiří Hubač), tak o hereckém obsazení, kde nemá smysl vypočítávat jména, protože vysloveně slabý nebo šedě průměrný výkon v této vynikající televizní inscenaci prostě nenajdeme. Osudy národních hrdinů - legionářů druhého odboje jsou tu vykresleny v dikci současného psaní orgánu Českého svazu bojovníků za svobodu NÁRODNÍ OSVOBOZENÍ - v jejich syrově nahé skutečnosti podle starého úsloví o pravdě "padni, komu padni". Hlavní hrdina, jak zjistíme z bojovné promluvy jeho kamaráda na Pražském hradě, odkud ho odvezou rovnou do blázince za to, že se důsledně domáhá svých demokratických občanských práv, totiž bojoval v proslulém battledresu nejen na západní, ale i na východní frontě v průběhu let 1944-1945 v bojové sestavě 1. československého stíhacího pluku a posléze 1. československé letecké divize (jinak se jeho sovětská vysoká válečná vyznamenání nedají vysvětlit). Ze závěrečné scény křížového pole (zejména z momentu, kdy se na místě křížů objevují postavy padlých hrdinů) až mrazí. Velmi nepřímého společenského zadostiučinění se tito národní hrdinové dočkali na jaře 2005, když byl v Praze odhalen pomník jejich vůdce prezidenta prof. dr. Edvarda Beneše. Jako přímý účastník si vybavuji jejich stařičké tváře (jednalo se o lidi 80-95 let staré), jejich uniformy i sokolské kroje dalších veteránů československé a české demokracie. Srovnáme-li hloubku, ponor, propracovanost psychologie všech postav (ani komunistická část obsazení není pouze černočerná) s tím, co se až příliš často píše nebo hraje o těchto věcech dnes, kroucení hlavy přechází ve fatální malomyslnost. Není divu. Budoucnost by měla přinášet zlepšení výkladu významu, ne zmatení a marginalizaci klíčového tématu. Je nepochopitelné, že se tento skvost naší televizní dramatické tvorby ještě nedostal na DVD nosiče, kam poprávu patří. (28.10.2008)

ZNIČILI JSTE VŠECHNO, ZA CO JSME BOJOVALI. Jiří Hubač napsal po roce ´89 dva silné scénáře ze stejné doby (ještě Zámek v Čechách) a dalo by se říct, že to docela potřeboval. Tohle je silnými hereckými výkony podpořený příběh o tom, že zapomínat se prostě nemá. Není to fráze, je to prostě holý fakt. PRAVÁ VEJŠ! (04.08.2003)

Až do zhlédnutí tohoto filmu jsem Josefa Dvořáka považovala za šaškujícího vodníka, zde prokázal, že je velmi dobrý herec. Hřbitov pro cizince se mi líbí především proto, že si vybral téma, které mohlo sklouznout v sladkobolné špinění doby minulé. To ale nečiní, nesnaží se prvoplánově něco, či někoho hanět, naopak vyzdvihuje. Vyzdvihuje a vzdává hold letcům RAF. Tento film by si měli povinně pustit autoři té věci s názvem Tmavomodrý svět. (15.05.2011)