Vetřelec: Romulus

Fede Alvarez, režisér nejlepšího Evil Dead a jedné z nejlepších originálních moderních žánrovek Don't Breathe, i napotřetí doručil (existenci Dívky v pavoučí síti ignoruju). Ale bezchybná dokonalost to tentokrát není. Dobře dělá, to co umí nejlíp - nabízí intenzivní hororovou jízdu plnou atrakcí, u níž pomalu nejde vydechnout. S čím mám ale ohledně nového Vetřelce největší problém, je čas a prostor. Jakmile se to "rozjede", tak to působí šíleně zrychleně. Jednak je vývoj potvor až absurdně rychlý, jednak bych k větší spokojenosti potřeboval, aby lidské postavy měly čas se na chvíli zastavit, a aby na ně dolehlo, do jakých sraček se dostaly. Ad prostor - akce mi občas přišla nešikovně střižená z hlediska orientace. Hlavně tu výtahovou scénu a její ukončení jsem vůbec nepochopil, tam snad musel kus filmu chybět (?). Kritizovaný fanservis mi nevadil, respektive jsem si ho moc nevšímal a aktivně rušivě na mě nepůsobil - ale v tomhle mám "výhodu", že na filmy koukám opakovaně jen velmi zřídka, takže žádného z Vetřelců rozhodně neznám nazpaměť a neumím z nich citovat. Nepřístojný mi přišel všehovšudy jeden moment (na konci zmiňované výtahové scény). Kritizované digicameo úplně v pohodě, tam mi fakt není jasné, co se na něm kritizuje, vypadá to úplně odpovídajícím způsobem vzhledem k tomu, v jakém stavu se "to" zrovna nachází.  Závěrečná desetiminutovka s přehledem nejlepší část filmu; a hlavní dvojička postav má reálně násobně vyšší charisma než kdokoli, kdo v sérii přišel po Ripleyové. 8/10 (16.08.2024)

Někdo tu myslím psal, že se ten koncept vyčerpal po prvních dvou filmech a já tenhle názor nemohl při sledování setřást. A to má přitom Romulus brutálně cool scény a z H. R. Gigera si to bere tu jeho perverzní stránku snad nejvíc z celé série. Takže je vyloženě radost sledovat všechny ty kokony a pochvy. Ale jako celek to působí už jen jako filmové muzeum. (16.08.2024)

Jasně, v jádru je to, jak tu ostatně píší i jiní, dost nesourodý pejskokočičkovský slepenec, který ne vždycky působí kdovíjak přesvědčivě (citace ikonických hlášek z předešlých vetřelčích filmů jsou vesměs dost jalové), ale obsahuje až příliš výtečných scén a svébytných režijních nápadů, aby se to dalo celé jednoduše odstřelit jako vypočítavý korporátní rehash už jednou (stokrát?) viděného/slyšeného. Úvodní scéna s nalezením kukly, slastně pomalý build-up s příletem na odstavenou vesmírnou stanici, vynoření se xenomorfa z kokonu-vulvy (zatímco se jedna z hrdinek pokouší v panice otevřít zamčené dveře), over the top kyselinové zero G, finále, u kterého jsem si napětím málem okousal všechny nehty. Alvarez mi také konstatně dělal radost tím, jak chytře pracuje s předjímáním budoucích dějů skrze bezeslovnou obraznou symboliku – jako v okamžiku, kdy stanice, k níž se hrdinové pomalu blíží ve své lodi, zničehonic zakryje slunce-zdroj nadějí, nebo když si jeden z hrdinů při návštěvě stanice prohlíží znepokojivý detail na reprodukované malbě (Michel Serre, Vue de l'hôtel de ville de Marseille pendant le peste de 1720), na němž dítě saje z prsu mrtvé matky (na hromadě bledých těl pokosených morovou epidemií, brrr). Od doby, kdy jsem hrál Alien: Isolation, jsem si přál něco podobného vidět i na plátně – a Romulus, který z tohodle děsuplného herního majstrštyku nepokrytě čerpá snad nejvíc ze všech vetřelčích značek, mi tohle přání vlastně vcelku vrchovatě splnil. Za zmínku stojí i solidní Wallfischova hudba (skladba The Offspring zní jako něco od Anny Thorvaldsdottir) a skvělá Cailee Spaeny, která tu vypadá úplně jako Ellie z The Last of Us 2! Spoileroidní P. S. Nečekal jsem, že by tady docházelo k nějakému zásadnímu obohacení rozšířené vetřelčí mytologie, ale stalo se! Baví mě myšlenka, že černý mutagen, který Ridley Scott představil v Prometheovi, původně pochází z vetřelců – a že Inženýři, přinejmenším tedy ti, kteří vystupují v Prometheovi (jakýsi temný kult smrti, který se fyziognomií dost lidí od Stvořitelů v Alien: Covenant), jsou zjevně výsledkem experimentování s vetřelčí DNA. (18.08.2024)

In space no one can hear you cringe. Disneyfikace Vetřelce proběhla úspěšně. A podobně jako u Predátor: Kořist z paralelní foxovské filmové série je s tím očividně většina diváků v pohodě, ale já nejsem. Že se Fede Alvarez vytasí pouze s přímočarým slasherem s chabými postavami, které zde jen kopírují schéma triviálních charakterů jeho předchozích snímků, bylo jasné od začátku. Že film však nenabídne zhola nic navíc snad kromě povedené scénografie a praktických efektů, i když ty taky jen zručně kopírují a účelově připomínají retro originálu, a bude pouze variovat již dříve viděné, postrádat veškeré napětí, režijní invenci a zkrátka i postavy, do kterých bychom mohli investovat své obavy, v to jsem věřit nechtěl. K tomu se naplnily moje obavy, že dojde na bezduchou repetici prvků a hlášek z původních filmů, což je mor veškerých současných navázání na klasické franšízy a zde vyloženě bolí. Úvod se ještě drží, ale pak prakticky ve filmu můžete identifikovat zlomový okamžik, kdy to celé začne jít do háje. Loňská Havěť byla lepším navázáním na Vetřelce, než je tenhle korporátní fanservisový produkt, a i jednu ze zde klíčových rádoby akčně-hororových scén zvládla udělat efektivněji. Nápaditou inspiraci velikány hledejte v nezávislých vodách a mimo zajeté série, u Disneyho ji nenajdete. (14.08.2024)

// Ten pomalý rozjezd je fakt extrémně pomalý a byť jsem si užíval tu snahu za každou cenu z nového Vetřelce udělat vizuálně osmdesátkový film (je to na celém snímku pravděpodobně to nejzajímavější), chyběl mi na úvod silnější háček a od počátku lepší práce s napětím, které by se pak přetavilo ve více pohlcující druhou, už znatelně svižnější, akčnější a celkově nápaditější půlku. Cailee Spaney se navíc rychle stává moji oblíbenou herečkou a Alvarez čerpající z celé ságy (včetně herního Isolation, ale i třeba Dead Space) se očividně snažil zavděčit všem fandům, možná bych ale raději viděl více jeho vlastních nápadů. Těch pár, co předvedl, totiž bylo celkem fajn. Na opakovaná zhlédnutí to ale bohužel moc nevidím. (14.08.2024)