Pan Smith přichází

Naivní pohádka o tom, kterak se Hloupý Honza vydal do světa a našel tam princeznu a půlku království (tedy vlastně Senátu) k tomu. Ale jaká je to pohádka! V první polovině to na žádný zázrak nevypadá - mladičký zálesák v podání Jimmyho Stewarta si prohlíží památky, obdivuje budovu Kongresu, navrhuje zákony a málem si popláče u sochy Abea Lincolna; dialogy jsou navíc zbytečně natahované a divák ztrácí zájem i pozornost. Ale jakmile se děj přehoupne do druhé poloviny, začíná pořádná mela a tradiční souboj jedince proti zkorumpovanému politickému systému, jenž vyvrcholí čyřiadvacetihodinovou promluvou Stewarta v Senátu. Že je to pořád ještě úsměvně naivní? Ano, máte pravdu, ale jaká pohádka kdy skončila špatně? Jako zamyšlení nad základními principy demokracie funguje Pan Smith na jedničku a navíc dokáže dojmout bez zbytečných podpásovek. Je to jeden z těch filmů, jejichž krása se nedá popsat, protože se zkrátka musí vidět na vlastní oči. P.S. Výborní jsou také herci ve vedlejších rolích, zejména pak Claude Rains známý především jako dobrácký francouzský důstojník z Casablancy. (19.11.2010)

Capra mě dostal. Mr. Smith je sice "idealistický pronárodní humus prvotřídní kvality", ale Capra ho dokázal i tak obdařit takovou energií a drajvem, že mu to prostě nelze nežrat rovnou z talíře. James Stewart v roli prosťáčka s mlékem na bradě, jenž se musí postupem času postavit na vlastní nohy a vzdorovat kruté politické a zákulisní mašinérii, je naprosto boží a když už neodlehčuje film on, vždy ho s přehledem zastoupí přenádherná Jean Arthur, do které jsem se při jejích jízlivých poznámkách a zasněných pohledech okamžitě zamiloval podobně, jako do famózního čtyřicetiminutového finále v kongresu, kde Stewart nejenže podává snad nejlepší výkon kariéry, ale trhá na kusy i ty úplně poslední pochybnosti o genialitě celého filmu. P.S.: Na konci jsem měl na krajíčku. (25.08.2008)

Nemůžu si pomoct, Caprův filmový optimismus je stavěn na tak vratkých základech, že si vždycky od začátku filmu říkám, že se musí zhroutit jako domeček z karet. Už sama zápletka Pana Smithe je naprosto absurdní a zjednodušuje logiku až na dřeň únosnosti. Návrh zákona o jednom dětském táboře? Člověk ovládající mediální dění v celých Spojených státech? Hlavní hrdina jako prostý idealistický dobráček chrlící fráze a citáty z Jeffersona? Šikanování tisíců dětí, kteří roznášejí noviny? Jenže co naplat. Stewartův hrdina v závěrečné třetině filmu je tak emotivní, že prostě jen s napjatým dechem pozorujete, jak to všechno dopadne... (13.07.2009)

Po zkušenosti se vskutku úžasnou Úžasnou událostí jsem od Pana Smithe čekal rovněž výjimečně silný a vzhledem k ostřejšímu kritickému námětu i hodnotnější snímek. Nevyplnilo se to stoprocentně... Capra sice opět mistrně pracuje se záplavou nebývale inteligentních a jemnohumorných dialogů, takřka neznatelně zvládá zakomponovat do klíčového politického dění působivou milostnou zápletku a jeho hrdina, idealistický a nesmírně přesvědčivý James Stewart, se stává s ubíhajícími minutami prototypem sympatie a filmového klaďase. Bohužel, zatímco kouzelný Mr.Deeds byl svými myšlenkami přístupný globálně, Mr.Smith je až neuvěřitelně patetický a čpí z něj arogantní americké vlastenectví v obřích výparech, které Capra, jakkoli působivě, ještě rozdmýchává sentimentalitou některých obrazových montáží nebo monologů (viz chlapec, který čte v kameni vytesaný Lincolnův projev, zatímco jistý veterán za jeho zády hrdě přitakává). Příběh je to stále oslovující a aktuální, ale svým hrdinským charakterem a dost polopatickým znázorněním těch dobrých a zlých mě přeci jen trochu zklamal.... 80% (09.12.2015)

Je fascinující, že zatímco nad výpotky socialistické kultury nebo díly fašistické propagandy se znechuceně zvrací, v případě Pana Smithe, který je ideologicky podobně obtěžkán, se vyzývá k chápavému přivírání očí. Nechápejte mě špatně: Vím, že doba se mění, stejně tak i způsob, jakým se pojmenovávají její ideály. Ale když prosťáček Smith dorazí do Washingtonu a jako naprostý retard nastoupí do autobusu, aby v následné "podkožní" montážní sekvenci nacpal do diváků všechny tvárnice tvořící americký demokratický chrám, zužují se mi možnosti k tomu, abych měl Pana Smithe rád. Samozřejmě že James Stewart nabil i šablonovitou figuru neobyčejnou impulzivností a z Caprovy režie můžete vášňivou víru v látku odečíst už dávno před strhujícím proslovem v Senátu. Nepřijde mi ale košer úplně odhlédnout od toho, co nám pan Smith říká (a jak), a bez rozmyslu převzít americký patník a počůrat jej na stejným místě jako generace tamějších diváků. (21.05.2007)