Netvor

Co když věci nejsou tak, jak se na první pohled můžou zdát? A jak se k pravdě dopracovat, když ti zainteresovaní mají důvod mlčet a fabulovat? Jeden příběh, tři úhly pohledu a jeden zdánlivě (ne)obyčejný život mladého chlapce, kdy je vždy divákovi představen další kus skládačky a je jen na něm, kdy dokáže odhalit, o co skutečně jde. Film to byl zajímavý, ale mám s ním problém v tom, že karty odkrývá velmi pomalu, kdy tempo je už ve třetí části opravdu únavné a div, že jsem neusnul a dokázal to nějak vybalancovat, protože závěrečná scéna je prostě skvělá. Ale toho balastu kolem toho všeho je příliš. Pokud chtěl režisér ukázat zranitelnost dětské duše a důležitost uchování nějakých dětských tajností, mohl tak učinit i při kratší stopáži. Takhle film hodnotím jen jako mírně nadprůměrný. [30. Art Film Fest Košice] (26.06.2024)

Netvor byl nakonec skvělý strukturálně, to musím uznat a jsem rozhodně moc ráda, že jsem to viděla, ale hrozně mě na Kore'edovi obecně nebaví, jak smířlivý je a falešně laskavý vůči světu, ve kterém žijeme. *** A dál už SPOILING: Nejdřív v první vyprávěcí perspektivě navodí vlastně o dost dramatičtější a především zlověstnější situace, aby až jim ve třetí perspektivě dodá poslední chybějící kontext a vyplní veškeré mezery (to mě nadchlo, jak se i pro ty temné kakofonické žestě, co se tam dvakrát objeví, potřetí našlo vysvětlení a úplně všechno do sebe zapadlo), mu z toho vyšlo, že jsou skoro všichni vlastně mnohem hodnější a uvědomělejší, než to vypadalo v prvním i druhém vyprávěcím kole. Zatímco po první metě soucítíme s marným bojem matky se systémem jako z Kafkova Procesu, a když hotel shoří podruhé, soucítíme s učitelem jako ve Vinterbergově Honu, aby se nakonec napotřetí ukázalo, že malý Jori je ve skutečnosti vyloženě zlatíčko k zulíbání, učitel Hori správňák, ředitelka skrytě moudrá babička á la femi-Yoda, hlavní hrdina něžně, byť komplikovaně zamilovaný nesmělý hoch s dobrým srdcem a maminka velkorysá a empatická vdova-superhrdinka, která záhadně s dobrou náladou a soustředěností zvládá jak šichty v práci, tak péči o synka i věčné pochůzky ve škole... Jediný padouch je tam Joriho otec, co chce ze syna vytřískat homosexualitu a chlastá. A ani ta "šikana" nebyla nakonec nic horšího, než co si žárliví kluci v páté třídě běžně provádějí. *** No tedy, v takovém světě by byla radost žít, akorát že si potísící říkám, co všechno Kore'eda ignoruje, když mu připadá nejdůležitější natáčet takováhle vlastně milounká mikrodramata. *** Co se mi hodně líbilo, bylo to neustálé přistihování lidské mysli, jak si ze střípků bez úplného kontextu vyvozuje mylné soudy (ale tuhle hru s perspektivami hráli mnozí a za mě nejlépe to fungovalo už v r. 1964 ve snímku Zneuctění), nebo to ponechávání diváka bez kontextu, které hraničí s frustrací - např. při tom horečnatém hledání dětí v zasypaném vagónu, kdy se bez adekvátního kontextu nelze naladit a sdílet hysterii postav - to až teprve zpětně. *** (S Lí v Přítomnosti, kde mě vlastně ten snobský luxus soustředěný nikoli na filmový prožitek, ale na pohodlný přísun barových a kavárenských služeb  extrémně rušil, a příště už tam nepůjdu, bude-li možné konkrétní film vidět jinde.) *~ (14.07.2023)

Čisté Artové oceňované Drama,přesně v té dokonalé zhůvěřilé podobě, kterou z celého srdce nesnáším. Netvor si může podat ruky s Anatomii Pádu, oba jsou divácky nevděčné filmy, které mi nedaly do života nic, jen mi ukradly 2 hodiny drahocenného času. Jediný kdo je tady netvor je sám režisér, protože natočit film, kde se za 2 hodiny nestane lautr nic zajímavého je opravdu umění. Film je vyprávěn ze tří různých pohledů, ale když se vypráví tak civilní, všední a nezajímavý příběh, tak ani 20 různých pohledů by na dobrý film nestačilo. Čtu tady nadšené recenze o výborném scénaři, ale pro zvrat si musí divák dojít ideálně až na Tchaj Wan. Napětí nula, zvraty žádné, gradace nulová, násilí žádné, atmosféra neexistuje, vizuál je cheap, herci nezaujmou, film nemá žádné emoce, dialogy taky nic extra zajímavého a když už se zde probírá tématika školství, tak ani na šikanu zde nedojde a to je už úplný přestřel. "Scénaristická lahůdka" Lahodné asi jako 3 dny starý chleba.  Pure Japanese Shait, na který korejští Dogani serou z vysoka. 2/10. (23.01.2024)

Ak niečo získava ceny na festivaloch, je jasné, že musí obsahovať isté prvky, ktoré sa dnes považujú za svetoborné. A tak bolo tomu aj tu, pretože ak by šlo len o film o sile priateľstva, prešiel by možno bez povšimnutia. Ale keďže ide o silu priateľstva prerastajúcu do homosexuality, tak to je na ovácie v stoji, pričom niektorým pedo orientovaným nestáli len nohy. Možno by sa dalo bojovať proti homofóbii v Japonsku aj inak, ako síce citlivým, ale stále zobrazením vzťahu 14 a 12 ročného. Remeselne ale dobre spracované a všetko ostáva len v náznakoch, takže dávka kinedrilu nebola potrebná. (21.01.2024)

"Happiness is something anyone can have." Nedal bych z hlavy jiný snímek, kde je nejdepresivnější i nejtemnější možné rozuzlení podáno jako nádherně lyrická div ne feel-good tečka. A tento kontrast "povznášející mrazivosti" se do mě zahryzl natolik, že to nemůžu dostat z hlavy. Přitom je to takový titěrný detail, až blbost, řeklo by se. Přebíjí to pro mě veškeré ostatní dojmy. Kladné (výtečně vystavěno, navzdory závažnosti a velikosti témat sympaticky přízemní a utlumené, fenomenální Sakura Andó) i záporné (především třetí část, která přešlapuje na místě, protože divák už v tu dobu ví "kudy, kdo, proč" a je mu i jasné k čemu to nevyhnutelně směřuje). Tradiční a přesto v mnohém jiný Koreeda. Možná z důvodu, že tentokrát není i autorem scénáře? Jakkoli bych to nezařadil mezi jeho nejlepší díla, tak to ve mě paradoxně zůstává nejvíce. Což cením. (11.01.2024)