Přání smrti

Přání smrti aneb osamělý mstitel čistí hnisající rány jednoho zatuchlého města. I tak by se dal charakterizovat tento snímek, ve kterém je velmi názorně vyobrazen přerod z válečného veterána - pacifisty na městského kovboje - skoropsychopata. Nedokážu si dosadit do role Paula Kerseyho nikoho povolanějšího než Charlese Bronsona. Ten sice používá všehovšudy pět hereckých výrazů, ale to stačí, abyste mu jeho postavu sežrali i s rybářskou stoličkou. A i když se jedná o klasické béčko, nezatracujte ho a dejte mu šanci. Určitě si vás něčím získá. (16.01.2009)

Drsný příběh muže, kterému tři pobudové zavraždili ženu a znásilnili dceru. V nočních ulicích vidí všechnu tu špínu, zloděje a vrahy a rozhodne se jednat. S pistolí v ruce se vydává do nočních ulic a zastřelí každého zločince, který se mu postaví do cesty. "Touha smrti" není naivní akčňák ani bezmyšlenkovitý tupý vyvražďovák. Je to mrazivá psychologická studie obyčejného člověka, který se vydal nejen pomstít svou rodinu, ale bere ortel za všechny slušné lidi. Charismatický drsňák Charles Bronson v roli, která je mu psaná přímo na tělo a těžko si dokážeme někoho jiného v této roli představit. Filmu akorát ubližuje nepříliš nápaditá režie Michaela Winnera, která naopak vyniká v dalších pokračováních, ovšem které jsou již čistá akční béčka. (28.01.2006)

Z tohohle filmu úplně kape deziluze 70. let. Beztrestná kriminalita, které jsou plné ulice a s níž jakýkoli humánní přístup nedokáže udělat nic... ... ... ... ... Dirty Harry měl v sobě o kousek víc nadsázky než Death Wish, tohle je přece jen syrovější. >> Tak jsem na to kouknul po dlouhé době znova a pár drobných výhrad bych asi našel , nicméně i nadále si za pěti kousky stojím. (21.07.2007)

Jsem velice zklamán. Film je absolutně o ničem. Charles Bronson sice dělá co může, ale není to co platné. Přitom ten děj je velice zajímavý. Pár padouchů mu zabije manželku a následně znásilní dceru. On pak bere spravedlnost do svých rukou a vydává se na pomstu. Z tohoto snímku šlo vymačkat mnohem více. Je to veliká škoda, protože film mě hned vyšuměl z paměti a vím, že si ho už nikdy nepustím. Pane režisére Winnere, příště něco lepšího (bohužel už bez Bronsona). (16.08.2008)

La Divina commedia: Inferno. Pohrávam sa s myšlienkou pripodobniť Winnerovu klasiku Božskej komédii Dante Alighieriho, pretože to jednak vyhovuje mojim účelom a jednak je to prirovnanie veľmi zábavné (čo nemôžem povedať o filme). Charles Bronson ako Dante alias Paul Kersey (veterán z vojny v Kórei) a Hope Lange ako jeho sladká Beatrice alias Joanna, ktorej smrť (následkami kopnutia do hlavy) ho privádza na cestu krvavej odplaty a diváka prevádza deviatimi kruhmi pekla. Po tragických úvodných titulkoch vo forme dramaturgicky nezvládnutej idylickej obrazovej koláže so záverečným gýčovým odchodom do západu slnka sa začína prehliadka košatého stromu neschopnej réžie a autorských rozhodnutí, ktoré ma neprestávajú udivovať. Tézovitá myšlienková koncepcia námetu je, naproti tomu, že sa nás Winner snaží presviedčať moralizujúcimi dialógmi s extrémnym nadbytkom nepríťažlivej demencie o opaku, využitá len na budovanie lineárnej cesty k diletantsky odbitej akcii, v ktorej Bronson strieľa po všetkom, čo sa pohne a javí jasné známky zločinnosti (tj. drží v rukách nôž, úlisne sa usmieva alebo je černoch). Najprv však musíme pretrpieť spoločne s hrdinom, nasadzujúcim kamenný výraz (ktorý statočne drží po celú stopáž - je jasné, u koho sa Steven Seagal učil) informáciu o manželkinej smrti, cestu na vidiek, kde sa z pacifistického architekta pod vplyvom rekonštrukcie westernovej prestrelky vykľuje vražedný ostrostrelec (čo sprevádza ďalší dementný dialóg, ktorý si navyše odporuje s tým, čo sa hovorí v predchádzajúcich scénach), aby sa napokon po uzavretí dohody s klientom a dokončení prác na stavbe vrátil do New Yorku. Naďalej ide po presne nalinkovanej ceste, lemovanej telami bezhlavo zabíjaných mladíkov, aby sa nudne a obzvlášť nezaujímavo dostal až do finále, ktoré len tak mimochodom presviedča diváka o tom, že môže beztrestne vraždiť a nič sa mu nestane. Zaujímavá antitéza Hitchockovho The Rope a z hľadiska žánrového vývinu i príbehoch budujúcich legendy o tajomných mestských hrdinoch z našich radov istotne objekt hodný preskúmania, z môjho pohľadu dno mainstreamovej produkcie 70. rokov, ktoré len tak niečo nepredčí. A nepomáhajú ani trápne pokusy o humor, obdivuhodne príšerne zakomponová (sama o sebe však vynikajúca) hudba Herbie Hancocka a zvyšok obsadenia, ktorý pôsobí ako náhodný komparz nahnaný na pľac priamo z ulice (trojica výtržníkov vedená mladým Jeffom Goldblumom i bez make-upu desivejším než v Cronenbergovej Muche, ktorých vrcholným aktom anarchie je sprejovanie hákových krížov a občasné znásilňovanie, jasne kraľuje). Nemám síl hľadať pozitíva (ktoré by som zrejme i tak nenašiel). Možno som len už z takýchto filmov vyrástol. 0% (13.12.2014)