Rampa

Myslím si, že nielen mňa, ale minimálne aj mojich rovesníkov rovnako zasiahla premiéra Rampy vo filmových kluboch. Bolo to niečo ako zjavenie. Nikto nepredpokladal, že sériou obrázkov sa dá vytvoriť zmysluplný príbeh. Keď Terry Gillian o niekoľko rokov neskôr nakrútil 12 opíc bolo to veľmi podobné, ale chýbalo tomu čaro nedopovedaného, tajomného, ktoré Rampa obsahovala. Ale každé zo spomínaných diel má svoje miesto vo svete filmu aj svojich priaznivcov. (01.07.2020)

Veľmi zvláštne, experimentálne dielo, stále rozmýšľam, čo si mám o ňom vlastne  myslieť. Určite to má pár intenzívnych závanov atmosféry (veľmi pôsobivá je scéna "rozpohybovania sa"), na iných miestach sa mi to ale javí len ako nezáživná slide-show, ako demo verzia k budúcemu dielu. A nemôžem si pomôcť, ale tí herci na mňa pôsobia dosť statickým dojmom. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (14.12.2021)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Nemyslím si, že je to ktovie ako podarená foto- poviedka ale obsahovo je to frustrujúco-post-apokalyptické peklo s tým nepríjemným vnútorným pocitom zatratenia. Temný hlas nám tu predstavuje svet zničený jadrovými zbraňami. Krajina je zamorená rádioaktivitou a takže populácia prežíva hlboko pod povrchom zeme. V obraze vidíme iba fotky ktoré sa v krátkom intervale menia. Je zaujímavé, že táto krátkometrážna snímka bola predlohou, dnes už, kultovým filmom 12 OPÍC, ktorú pravdepodobne vy všetci poznáte, keď nie tak si ho určite pozrite, je to jeden z najlepších filmov v histórií kinematografie. Predloha je to skvelá ale samotná snímka mi svojou schémou nešmakovala. Ľuda zničený vojnou, a bez šance na obnovu zeme, sa pokúsia vyslať do minulosti človeka aby zmenil tok dejín a zachránil tak katastrofálnu budúcnosť. Avšak nepošlú do minulosti je samotného, teda fyzickú hmotu ale vyšlú iba jeho myšlienky, kde sa stretáva so svojou zosnulou láskou, vidí deti ktoré už v jeho svete nie sú a vidí samozrejme aj samotnú oblohu. (02.06.2015)

skvělý námět (který o 33 let později posloužil jako předloha pro výborných 12 opic), jehož veškerý sci-fi potenciál (podpořený navíc vcelku působivou atmosférou) je zadupán do země nezajímavou a nudnou romantickou zápletkou, kolem které se to nakonec celé točí.. a vůbec tomu nepomáhá ani ono foto-románové zpracování.. slabota.. (24.11.2013)