Rampa

Bylo něco neuvěřitelně atraktivního na celém způsobu podání příběhu formou fotografií za doprovodu té tísnivé hudby, dokonce i na anglickém dabingu, poněkud odtažitém a bez citu. Pomalé tempo v některých pasážích bez komentáře, jen se sérií velice sobě podobných fotek, se může zdát kontraproduktivní, naopak však dává prostor k přemýšlení už během snímku a to dodává na atmosféře, když pak některé pronesené věty rezonují pouze do "ticha". A tak pro mě největším záporem zůstává herec v hlavní roli. Protože, kdo by to byl u všech špaget řek, že nebude umět hrát ani na fotkách! (20.11.2012)

Snímek nabízí vcelku podmanivý, atmosférický a zvláštní příběh, který je celý sestaven z fotografií, tedy až na chvilkový film v 19. minutě, jehož přítomnost v Rampě jsem příliš nepobral. Nepochopení z mé strany se dostalo i způsobu „vysílání“ pokusného králíka, stejně tak podle mě až zbytečně dlouhému neustálému vracení se k ženě, která věznitelům mohla být těžko něčím užitečná, a akorát tím na byla na diváka seslaná nuda. Méně nejasností by neuškodilo a Rampou (prý) inspirovaný film 12 opic je opravdu ale někde úplně jinde, celkově lepší 3*. (11.03.2013)

Ostatně co jiného je láska, než sbírka fotografií zmrazených v čase, v nehybných rámech věčnosti? Co jiného je láska, než hořko-sladké vzpomínky, jež jako listy papíru obracejí naše životy naruby a díky nimž zároveň dostává veškeré bytí smysl a řád? Co jiného je láska, než křehkost druhého člověka, jehož jako bychom znali od samého počátku světa a v jehož ztrátě ztrácíme beznadějně i sebe sama? (15.02.2018)

Se svou délkou a netradičním pojetím je Rampa hodně silný a realistický film. I když se snímek skládá prakticky jen z černobílých fotografií a jednoho pohyblivého záběru (dlouhého asi 2 vteřiny), je moc působivý. Působí pěkně ponuře a je výrazně jiný než většina ostatních science fiction 60. let minulého století a jeho tématika je aktuální i dnes. Je zde navíc vidět mnoho společného s 12 opicemi Terryho Gilliama, čerpal ze správného zdroje. Velmi silný a netradiční zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít (těch 28 minut snad můžete obětovat). (24.09.2011)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)