Rampa

Myslím si, že nielen mňa, ale minimálne aj mojich rovesníkov rovnako zasiahla premiéra Rampy vo filmových kluboch. Bolo to niečo ako zjavenie. Nikto nepredpokladal, že sériou obrázkov sa dá vytvoriť zmysluplný príbeh. Keď Terry Gillian o niekoľko rokov neskôr nakrútil 12 opíc bolo to veľmi podobné, ale chýbalo tomu čaro nedopovedaného, tajomného, ktoré Rampa obsahovala. Ale každé zo spomínaných diel má svoje miesto vo svete filmu aj svojich priaznivcov. (01.07.2020)

Se svou délkou a netradičním pojetím je Rampa hodně silný a realistický film. I když se snímek skládá prakticky jen z černobílých fotografií a jednoho pohyblivého záběru (dlouhého asi 2 vteřiny), je moc působivý. Působí pěkně ponuře a je výrazně jiný než většina ostatních science fiction 60. let minulého století a jeho tématika je aktuální i dnes. Je zde navíc vidět mnoho společného s 12 opicemi Terryho Gilliama, čerpal ze správného zdroje. Velmi silný a netradiční zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít (těch 28 minut snad můžete obětovat). (24.09.2011)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Krátkometrážní artová demoverze 12 opic, která dokázala udělat ze své největší nouze ctnost. Kde jinde uvidíte tak statickou a přitom tak dynamickou a emocemi nabitou formu? Jediným záporem je pouze nedostatečná délka. Tohle si zasloužilo celovečerní stopáž již tehdy. Nemuselo se čekat třiatřicet let na Gilliamův um. (21.09.2008)

(1001) Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že by filmu slušela delší stopáž. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že romantická linka odvádí od zápletky. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že 12 opic zpracovává námět lépe. Zpracovává jej jinak. Markerovi jde o něco jiného než Gilliamovi. A to, o co usiloval, se mu povedlo bezchybně. Já vždycky vybírám ve filmech ty dokonalé momenty a on ukazuje jenom ty dokonalé momenty. ♥ (12.07.2015)