Oni žijí!

Podaktoré pasáže sú fantastické a prevteľujú ľudské stereotypy do patovej podoby. To, akým spôsobom participujeme v konzumnom svete, čo je to, čo nás vedie za nos a kto sú tí, ktorí nás vedú za nos prostredníctvom týchto statkov? Funkcia okuliarov je v tomto práve tou najnosnejšou metaforou. Bohužiaľ, aj napriek Carpenterovmu vycibrenému zmyslu pre obraz i zvuk (odzbrojujúci soundtrack plávajúci na voľnej nohe dystopickým šialenstvom rádovo usporiadaných ulíc) je obsah miestami príšerne vágny a neumocňuje ho (ba priam naopak) hlavný predstaviteľ. They Live je viac socio-štúdiou a väčšieho uplatnenia by mohol nabrať v dokumentárnom spektre. Na takýto námet, akým film je v tejto podobe, lepšieho ako Gilliama nenájdete. (23.01.2017)

Taková odlehčená paranoia. Odehrává se to v orwellovském světě, kde všechny důležité posty mají v rukou hnusní ufoni (ale vypadají jako lidi a jdou poznat jen se spešl slunečními brýlemi) ale má to totálně osmdesátkovou atmosféru. Chlapáckej Roddy Piper tam trousí hlášky jako "I came here to kick ass and chew bubble gum. And I'm all out of bubble gum" načež začne krosit ufony brokárnou. A vždycky, když je tam nějakej vážnej nebo tragickej moment, tak přijde vtípek, co to odlehčí. Takhle to zní super, ale ono se tam vlastně skoro nic neděje. Hlavní hrdina se poflakuje po městě a pak se čirou náhodou přidá k odboji. A ještě se popere s Keithem Davidem v gigadlouhý rvačce, která ne a ne skončit. A finální scéna je fakt dokonalá. Opravdu jsem se upřímně zagebil. (06.10.2013)

Excelentný nápad! Raz darmo, autorom predlohy, novely s názvom "Osem hodín ráno", je skvelý spisovateľ Radell Faraday Nelson. Iný skvelý človek: John Carpenter poviedku zrežíroval. A ako! Kombinácia buranského herectva a deja o tom, ako sa prirodzený svet snažia uchvátiť biotechnohumanoidní mimozemšťania z planéty Mamon Cocócia. Ich telesné šťavy a pudy tvoria len neustále sa zväčšujúce ambície, prehnané a nenávistné egá voči konkurencii. Obchod ako základ všetkých vzťahov - aj milostných. Oblbovanie otrokov symbolmi konzumu, reklama na životný štýl, prítomná vo všetkých produktoch. Zlepšovanie a zrýchľovanie výkonnosti práce. Obdiv k mocným a bohatým + presviedčanie váhajúcich o tom, že len takéto zmýšľanie je kľúčom k životu. Chvíľa od prvého nasadenia okuliarov, ktoré ukazujú naozajstnú povahu sveta v ktorom žijeme a čo potom nasleduje, je jednoducho okúzľujúca. Doslova: čierne okuliare snímajú všadeprítomný ružový závoj vecí, nasadený mocnými, politikmi, bankármi a mafiou, čiže vládcom sveta, vládcom zvyšku ľudstva. Zaujímavý je úvod, odohrávajúci sa v robotníckej komunite, obývajúcej perifériu. Funguje síce samosprávne, ale neodpustí si nerušené niekoľkohodinové čumákovanie na stupídne tv reklamy a programy. Dôkazom kvalít filmu je fakt, že v bežnom živote si často naň spomeniem. Zasmejem sa, keď vidím v kostýmoch ohodené pizdy, ale aj alternatívne batikované slečny debatovať v duchu: "Nesmieš sa uspokojiť so sťastím len občas. Musíš tvrdo pracovať na šťastí tak, aby si ho mal(a) stále!", prípadne mužov v lesklých topánkach s odrezanými špicmi, tváriacich sa menežérsky. Pri prestávkovej cige si zanadávajú na nevýkonných podriadených, či neschopné tímy. Pamätajte: svet spasia nasraní nezamestnaní! Utláčaní, diskriminovaní a chorí z fungovania systému. A keď ho nespasia, aspoň vypnú signál. Signál vyživujúci, riadiaci a posilňujúci mamonárskych ambicióznych ideologických zmrdov. Navždy. (31.05.2006)

They live, I sleep. Prvních třicet minut jsem se ukrutně nudil, pak už to bylo jenom horší.. Carpenter, který si tentokrát ani nepomohl hudbou, jakože prďácky brojí proti komercializaci kultury, konzumnímu životu a ekonomice Ronalda Reagana a přitom v čele s osvaleným Marošem Kramárem dosáhl jedině toho, že stvořil první film, kterému jsem měl sto chutí rozšlapat brýle. Hlavní myšlenka dobrá, realizace ovšem na úrovni Paula Michaela Glasera. No nic, alespoň jsem byl obohacen krajně existenciální hláškou: „Brácho, život je čubka. A zase hárá…“, o jejíž původním autorství se vedou letité spory. Někteří říkají podnapilý Jean-Paul Sartre, jiní zase, že za ní stojí od Tokia doposud vzdálený Goro.. (08.09.2017)

Carpiho pohled na vymílání mozků pomocí televizních reklam a reklamních poutačů. Jenom to mistr zabalil do scifíčka a samozřejmě nesmazatelně vtisknul svůj rukopis, včetně božího soundtracku. Remasterovaný obraz a zvuk se zapříčinily o to, že jsem si chrochtal blahem. Úchvatná je bitka mezi Roddy Piperem a Kethem Davidem, trvající víc než pět minut! Tenhle Johnův zásek je strašně příjemnej biják, na který se vždycky rád podívám znovu. (10.12.2022)