MIKI

Na 1/2025 jsem zvědavá, fajn, že ne až za rok. I pro všude zdejšího, jako já, mělo své kouzlo vidět Mikiho zrovna v biednej ficrici, tahle citelně chudá, imrvere úmyslně zle spravovaná dolinka, systematicky generující příznivce smradu a hnědé špíny, aktuálně zviditelněná zázračnou schopností uzdravovat jako Lurdy/ záchytka, se i tehdy stala základnou pro výlupka, který sice brouká, ale neboj se čuvače nic, ven se taky dostane. Bravurně zrežírovaná, vystavěná, zahraná, sestříhaná, vkusně psychologická, vkusně zábavná, děsivá sonda do vývoje jedné z hlaviček slovenského zločinu, která pochopitelně lépe dolehne na publikum znající turbulentní časy i konkrétní místa, stojí za vidění. Režisér Jakub Kroner kontroverzní látku uchopil citlivým způsobem, jež by svedl upoutat i týpka, který Šajbu nebo Chvatimech na mapě nikdy nehledal. Milan Ondrík jede bomby, nejen že je odpaluje, Rebeka, Nahálka, Cinkota, Latinák, Javorková, celý spektákl zúčastněných to dal na pána, ne na toho… Dobrá herecká/ režisérská práce! Záhy po Vlnách jsem opět spokojená, byť se bavíme o žánrově odlišné kávě. Film chválím nejen z důvodu, že v současnosti, stejně jako řada českých kulturních institucí, vyjadřuji podporu slovenské umělecké scéně. Děje se tak v době, kdy se reálně sečetly důsledky veškerého špatného vládnutí v samostatné historii Slovenska a nevyvíjející se mentální úrovně obyvatelstva, do této rovnice spadají i časy řádění mafiánských rodin, spravedlivým účtem budiž komplexní mizerná úroveň ve všech rezortech a zubožené, vybrakované Slovensko, a i proto se stává shlédnutí snímku Miki ještě emotivnějším. Následuje elaborát s tahem na české, Mikešem nepolíbené, obecenstvo, které se v 90´ roubalo své Mrázky přes dobráckého řidiče luxusních aut s nápisem Černý na poštovní schránce a následně se roky oklepávalo při soudech po soudkových výlovech ze dna Orlíku, jelo si logickou pepíkovskou linii s obdivným pohledem upřeným k západnímu způsobu života a přiměřeným tempem tím směrem svou krajinu postrkávalo, přičemž Slovensko si jelo trasu sice taky na hulváta, ale na hulváta typu balkánského a východního. Národňárského, ryze bryndzového.  Asi jen Češi, kterým zbyly vazby na krajinu, v níž je (soudě dle výsledků voleb) dosud jediným určujícím národním hrdinou zbojník, mohli pozorovat, jak si vidiecký ďábelský kocour a jeho parta buranů z Telgártu, (potomci bigotních matek soustavně pějících kostelní odrhovačky, dostatečně je ale prokládající odrhovačkami pasteveckými, lebo veriaci fujarový Slovák je najviac a veriaci fujarový Horehronec ešte viac!), škubali rukama, jak před sto lety, tedy bez příboru, z ekonomického koláče a s drzostí toho nejdrzejšího zcela bezskrupulózně v lese zahrabali, kdo byť jen obočí pozvedl. Vyházeli do vzduchu auta, stříleli pod rouškou tmy i za bílého dne, i bez výhod pro vlastní byznys, opanovali nejen instituce středoslovenského krajského města  způsobem, kdy například při oslavě narozenin nechali uzavřít celé ulice poblíž náměstí, s tím že pravidelně podmazávaná, připosraná, servilní benga žoviálnímu kmotrovi u té cesty ráda podržela, což byla ale asi ta nejmenší prasárna, kterou je v souvislosti s Černákem třeba vzpomenout. Nicméně dělo se tak za spokojeného přihlížení jánošíkovské obce, která ve výrazné většině svému uctívanému bossovi ve fialové šusťákovce pocintané žinčicou, obdivně plácala opičími dlaněmi, za úspěchy, jakých tento prostý řidič autobusu, dobrý soused, jeden z nich (!), svým „podnikáním“ dosáhl. Člověk, kterého se tahle doba nějak dotkla a že je takových dost, si na Mikiho rád zajde, však těžko říci, jestli si zajdou i pozůstalí všech, kteří se dosud pohřešují. Natočit snímek o žijícím vrahovi není snadné. Obavy z adorování chápu, takové počínání taky nemusím, za mě se ale o oslavu nejedná. Film začal vznikat v časech, kdy mělo Slovensko jakous takous naději na pokrok, o kterou ale na podzim přišlo. Jak bude umírněnější částí veřejnosti snímek přijat, je otázkou, záleží na mentálním potenciálu diváka, jestli jej dokáže správně odečíst, čeho se popravdě, při souhrnném IQ SVK docela obávám. Na place jsem zahlídla pana Miroslava Hanuše, těšit se asi můžeme i na Matěje Hádka, který se zatím pouze nenápadně mihnul, každopádně rozbalené je to luxusně, pokračování si ujít nenechám. (15.08.2024) (méně) (více)