Věc

Stejně jako Marigold nemám horrory zrovna moc v lásce, ale tento je opravdu fantastický. Efekty jsou naprosto skvělé a spolu se začínající hereckou hvězdou Kurtem Russelem je tento film velmi zajímavou, večer popřípadně noc zpestřující zábavou. Já doufám jen v jednu věc, že nevznikne remake jak je poslední dobou u Carpentara zvykem jak u i když slušného remaku Přepadení 13. okrsku nebo naprosto zkopané Mlze. Děj podle mě na horror obvyklý přesto do Antarktidy příjemně zapadající. Až mi chvilkama bylo nevolno například u mutace toho chudáka pejska. Mimo to je vidět, že se Carpenter inspiroval Vetřelcem. Mimojíné začínající scéna, kde Norové ve své helikoptéře honí huskyho po zmrzlé ploše Antarkidy se stala největší otevírající sekvencí ve filmové historii. (30.08.2006)

No, asi to bude můj vlastní problém, ale vůbec jsem se nebál. Nevím, jestli je to rokem původu, protože věřím, že tehdy to mohla být v žánru horor celkem bomba, ale film mě ničím zvlášť neoslovil. Atmosféra a napětí byly většinou jen lehce nadprůměrné, hudba mohla být taky lepší (alespoň vzhledem k jejímu tvůrci), ale hlavně mi vadila nedomyšlenost příběhu (např. již zmiňovaná úvodní scéna s "neomylným" norským sniperem, či jeho zkrat, když si "omylem" hodil granát k vlastnímu vrtulníku :-)). But on the other hand, co se týče triků, byl jsem spokojen; sice ve mně nevyvolaly akutní pocit, že musím zvracet (možná to bude přesyceností z větších "lahůdek"), ale jinak se mi líbily (a to ani nemusím přihlížet k době vzniku). Hodnotím průměrem; ač jsem se moc nenudil (oceňuju, že mě tento snímek v cca 1:00 ráno dokázal udržet vzhůru a nekoukat po hodinách), doporučil bych ho spíš opravdovým milovníkům sci-fi hororu než divákovi, který se chce podívat na 1 film z top 200. (27.12.2008)

Tohle jsem prvně viděl ještě na památném OK3 v němčině a byl to tehdy neskutečný zážitek, coby dítě školou povinné jsem měl oči navrch hlavy. Pak to kdysi dávali na ČT v nočních hodinách a s titulky (jo to bývaly časy). Nahranou VHS mám dodnes. Musím říct, že se u hororů málokdy skutečně bojím, ale atmosféra strachu a paranoie tady mě naprosto dostala. K tomu nezapomenutelný motiv Morriconeho hudby, všudypřítomný mráz, chabé světlo - prostě nejatmosféričtější scifi horor pro všechny časy. Myslím, že je film výborně zvládnut scenáristicky i režijně, scény, které začnou jako poklidný dialog, postupně přerůstající ve vzájemné podezírání a obviňování někdy končící až smrtí některého polárníka jsou tak skvěle vygradované, že by se za to nemusela stydět lecjaká divadelní hra. A taky jsem neviděl jiný film, kde hrdina na konci prohlásí, (spoiler) že nemůže dál a rezignovaně počká, až zmrzne... (14.10.2005)

Od úvodního titulku s názvem filmu, od prvního tónu Morriconeho hudby, který zazní do tmy, od první scény, je vám jasné, že vás čeká mimořádný zážitek. A od prvního zhlédnutí v pubertě má VĚC taky své pevné místo v mé hororové top trojce. Působivý efektový horor beroucí si to nejlepší z VETŘELCE a LUPIČů TĚL a spojující těžkou paranoidní a bezvýchodnou atmosféru, nesnesitelně umocňovanou hudbou, s přehlídkou prvotřídních masek a gore efektů a dvěma brutálními lekačkami (resuscitace, krevní zkouška), to celé ve velmi exotickém prostředí a završené jedním z nejlepších filmových konců. Jo a výborná práce se zatmívačkami. A ani nevadí totální plochost postav. (09.07.2005)

Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš "sečtělý" divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde "nikdo nemůže slyšet váš křik", do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde "by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře", dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem - Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře "spiknutí" hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální "sestup" do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota! (06.04.2007)