Herečka tisíciletí

Moje vůbec první setkání s prací Satoshi Kona a i když jsem veskrze dopředu věděl, co od Millenium actress čekat, přesto mě dokázala okouzlit. Netradičním zpracování tradičního příběhu působí neskuteně přirozeně a originálně a doslova vás společně s filmaři vtáhne do děje, který je jakýmsi prolínáním mezi hereččiným osobním a filmovým životem. Společně s ní prožíváte znovu její zážitkově bohatý, ale veskrze smutný příběh a jeho konec vám pomalu nažene slzy do očí. Stějně jako ostatním mi ale bohužel příliš nesedla Konova osobitá animace postav (zvlášť hereččin nos a piha mě budou ještě dlouho strašit ve snech, i když na druhou stranu bez nich bychom ji ve filmu asi těžko rozeznávali), která je bohužel zvlášť díky použití nevhodných barev zbytečně studená a odměřená. (27.06.2007)

Předčasně zesnulý Satoši Kon se před svou smrtí v roce 2010 ve věku 46 let zapsal do historie anime i přesto, že stihl realizovat pouze čtyři celovečerní filmy + dva seriály. Mezi jeho nejvíce chválená díla patří kromě jeho posledního filmu Paprika především Herečka tisíciletí. I zde Kon projevil osobitý rukopis a vysloužil si pověst jednoho z nejvýraznějších japonských tvůrců, kdy jen zamrzí, že Kon v následujících letech svůj talent již nevyužije.   Herečka tisíciletí je milostným dopisem japonské kinematografii (pochopitelně dojde na původní Godzillu), především ovšem servíruje skutečně silný emocionální příběh. Kon naprosto vytěžil potenciál animovaného filmu a dokázal, že v Japonsku tvůrci animovaných filmů dokáží předvést ještě zajímavější věci než v případě většiny animovaných filmů. Herečka tisíciletí je z mnoha důvodů jednoduše oslnivou záležitostí, kdy Kon s filmovou řečí předvádí naprosto ohromující věci.   Celé je to navíc skutečně dojemné. Včetně naprosto silného emocionálního finále, které dává ústřední romantické zápletce naprosto výtečnou tečku. Nejde ovšem o závěr z klasické romance, i v tomhle ohledu Kon dokáže skutečně překvapit. Jeho scénář, který sepsal společně se Sadajukim Muraiem těží z povolání hlavní hrdinky, jejího dokumentárního štábu a v podstatě surreálně vypraví příběh v příběhu. Výtečná záležitost.   Při vší té chvále se nesmí opomenout ani vynikající soundtrack Susumua Hirasawy, vtahující obrazové hrátky, precizní střihová práce a po hodině velmi průhledná a příjemná Konova poetika. Bez přehánění jeden z vrcholů japonského anime, Kon již na něj bohužel ovšem nikdy nezaváže. I přes tento fakt se ovšem stal Kon v oblasti japonského anime stejnou legendou jako takový Hajao Mijazaki. A to mu těch filmů stačilo o poznání méně..... (07.09.2021)

Hrozně rád bych dal víc. Mně je ten film sympatický, resp. to, co chce říct. Ale přišel mi takový neukočírovaný. Na jednu stranu toho chce říct moc (včetně obdivu k japonské kinematografii a rychlo přehledu japonských dějin), na druhou říká strašně málo. Víc bych třeba rozvedl vztahy ve štábu, něco kolem té filmařiny, přijde mi to hodně zabité. A ostatně bych i víc ocenil nějaké podrobnější informace o tajuplném neznámém a vlastně, co má pro nás podle režiséra symbolizovat? Honbu za přeludy, až nám život proteče mezi prsty? Dobrodružnou cestu k věčnosti? Ke znovuzrození, jichž jsou lotosy symbolem? Na to mi tam ale chybí víc mystiky nebo propracovanější pozadí příběhu. kouká se na to hezky, dojme to, zanechá to nějaký pocit, ale neujasněný - na rozdíl třeba od Tlumočníka, který mne těžce dostal - a celkově si říkám, že to vzal tvůrce nějak hopem a mohl některé své myšlenkové pochody lépe ujasnit a ukotvit. (05.07.2020)

Tenhle film se mi hodnotí těžko, od režiséra jsem viděl již Papriku a ta se mi moc líbila. U nás doma máme dvě konstrukce s poličkami jednu dřevěnou: má čtyři poličky vyrobené každá ze tří latěk, dřevo nejspíše borovice, drží jí čtyři vertikální laťky se zářezy, ve kterých jsou už další prkénka, která drží poličkové laťky. Máme jí už léta, znám každičkou spáru i ty nejmenší suky. Miluji její žlutou barvu laku. A druhou železnou: má též čtyři poličky, na téhle miluji její konstrukci, která kasně značí mozek a jeho přímočarost. Tahle konstrukce nebyla vyrobena srdcem, ale hlavou. Hlavou, která je sídlem lidského rozumu. Její nerezová ocel dokáže překonat věky. Má jen jedinou chybu, její hrany jsou ostrné. Nevím úplně přesně, která konstrukce je který film. Nejspíš Paprika bude ocelová, jí jsem dal ***** rozumem, za její promyšlenost, přímočarost a ostrost. Potom by byla Sennen joyu dřevěná, viděl jsem v ní hodně nedokonalosti, ale mé srdce mi zabránilo tomu cokoliv ubrat. Obě ač se zná, že nemají nic spoločného, mají společné jedno: vždy na ně budu sentimentálně vzpomínat. (27.07.2013)

Film o klíči k tomu nejdůležitějšímu. Romantický průřez japonskou kinematografií, historií a minulostí slavné herečky, pojatý jako lehce surrealistická koláž prolínajících se filmů, flashbacků a v současnosti probíhajícího natáčeného rozhovoru s jejím obdivovatelem, jehož aktéři prochází všemi rovinami. Genya Tachibana tam hraje a kameraman vše natáčí. Je to dojemný, je to smutný a i nějaká ta slzička mi ukápla. (15.07.2017)