Šinseiki Evangelion

Zázrak z devadesátek, který by se už dnes neprosadil. Ani ne tak z důvodu opadnutí zájmu o obří roboty, ale čistě protože je svůj. Za následek to má nejproměnlivější nálady, které jsem kdy v anime viděl. A mě stejně tak baví úvodní poťouchlý lechtivý fanservis i neustálé pubertální pištění, jako přitahuje dobově přesná rozevlátost. Dokud je Evangelion jenom mladistvá mecha akce prokládaná hláškami nebo naivními epizodickými klišé (ať jdou hrdinové do školy, na dovolenou nebo doslova kamkoli, pokaždé se budou muset utkat s Andělem), je to více než slušná zábava, na kterou se dívá samo. Po přerodu do vážnější roviny, která postupně graduje do náročné psychologie či thrilleru pak seriál definitivně dostává své pověsti nezapomenutelného a hlavně nezaměnitelného zakladatele jednoho subžánru. Tenhle skok od věčných úsměvů a shazování sebe sama navíc přijde z dílu na díl a o to větší dopad na diváka má. Scénář se v tu chvíli nebojí v očekávání největšího akčního inferna doslova couvnout do mysteriózní detektivky nebo introspekce hlavního hrdiny a z podobných dilemat až do samého závěru vykukuje jen velmi neochotně. Úplný finiš asi svého času musel vyrazit všem dech a i přesto, že jsem na něj byl připraven, stejně mi z neustálého chaotického drmolení a duševního sebepoškozování šla hlava kolem. Jakkoli bych si konec představoval jinak (ať už ten seriálový nebo filmový), zůstávají Shinji, Rey i Asuka jedinečnou vzpomínkou. (31.12.2019)

Je dobré, když má seriál propracované postavy a dokáže se aspoň na chvíli zaměřit i na jejich pocity a prožívání, a diváci tak mají možnost se s nimi ztotožnit a víc jim fandit. Jenže nic se nemá přehánět. A tak, i když má seriál jen 26 epizod, díky častým rozborům pocitů a prožívání hlavních i vedlejších (!) postav, se děj neuvěřitelně táhnul a posouval jen velice pomalu. Zezačátku jsem si říkala fajn, nějak to přežiju, když bude dostatek akce a dozvím se něco navíc, ale jak se i v těch „rozborech“ začalo pořád opakovat to samé, začala mi docházet trpělivost. Vrchol přišel u posledních dvou epizod… Upřímně… to snad není možný, takovej pojeb diváků! Proč to sakra točili? Vyšlo to úplně nastejno, jako kdyby prostě skončili 24. epizodou – všechen dosavadní děj jde do hajzlu a seriál se naplno ponoří do psychologických rozbor postav a do toho je tam takovýho divnýho filozofování, že to otrávilo i mě jakožto studentku filozofické fakulty. ----- Možná by to bylo snesitelnější, kdybych si postavy oblíbila. No dobře, některé jsem měla ráda, bohužel ne ty úplně hlavní. Jasně, hlavní hrdina je puberťák, ale občas mi to jeho hysterčení a nerozhodnost lezla na nervy a nenašla jsem u něj žádnou vlastnost, díky které bych si ho mohla oblíbit. To samé s Asukou, která mě většinu času rovnou štvala a já si užívala každou minutu, kdy nebyla na obrazovce. Ano, Shinji se možná občas zachoval jako idiot, ale nemusela to zopakovat 150krát! Rei sice nebyla otravná svým chováním, jenže byla tichá až moc, taková tichá zabijačka v pozadí, co poslouchá na každý slovo. Asuka asi měla pravdu v tom, že Rei je v podstatě jen loutka... I přes spoustu chyb, které má, se mi nejvíce líbila Misato Katsuragi. Měla jasnou, srozumitelnou motivaci, šla za svým cílem, nevzdávala se, měla odvahu. Ani to, jak často řešili její vztah s Kajim, mi tak nevadilo. Bavil mě také tučňák Pen Pen nebo Shinjiho spolužáci, i když mi přišlo, že tam byli jaksi navíc. ----- Děj byl oproti postavám rozhodně zajímavější. Nebyl to úplně „tah na branku“ jako u jiných seriálů (tj. úplně mě to nevtáhlo), ale hodně epizod bylo sakra napínavých – hlavně díky tomu, že tvůrci vymysleli nějaká pravidla a omezení pro titulní (bio)roboty (třeba napájení). Tady mě zase mrzelo, jak epizodický občas děj byl – prostě zničit Anděla, jen za jiných okolností. Navíc kvůli tomu konci jsem nedostala všechny odpovědi, snad aspoň tohle napraví film. ----- S výjimkou posledních dvou epizod se animace povedla a na svůj věk nevypadá vůbec špatně. Jen některé záběry jsou dost epileptické nebo jak to říct… nepříjemné na pohled – hlavně ty náhledy do prožívání postav… nezajímalo mě to u Shinjiho a u Asuky už vůbec ne… ---- Poslední poznámka se týká postavy Kaworu Nagisy – proč tam byl jenom jednu epizodu, když byl pro děj evidentně zásadní? Celkový dojem nakonec za 7/10. (30.10.2019)

Pokud psychologicky propracované postavy znamená zobrazovat zakomplexované jedince v afektu a rýpaní se v jejich komplexech... a složitý příběh toliko, že se na konci nedozvíte ani odpověď na tu nejzákladnější otázku... tak nevím. 50 % za poměrně zábavných zhruba prvnich 16-17 dílů. Nowecki, my jen nevíme, proč bychom se měli nechat opít rohlíkem a také proto, že v záplavě všech těch oslavných komentářů chybí pohled z jiné strany. Filozofie, psychologie, dospívání? Ale jdi. Kdo jsou andělé, kde se vzali, o co vůbec šlo Ikarimu? Mám pokračovat? (10.09.2006)

NGE měla být moje první mecha, kterým jsem se zatím radši vyhýbal, takže má očekávání nebyla zrovna vysoká. Vlastně i soubojů jsem očekával daleko víc a tak mě potěšilo, jak moc se seriál věnuje pocitům pilotů těch obřích biorobotů. Nevím, čím přesně může být seriál kultový, protože toho zase tolik nenabízí. Nejvíce mi vyhovovala pasáž asi tří dílů někde uprostřed, které byly vtipné a dokonce se i nesly v duchu celého seriálu. Za zmínku stojí i "nevídaná" sexuální scéna ze dvacátého dílu, který byl tím posledním dílem, co se mi ještě líbil. Filosofii a psychologii na anime zbožňuji, ale vše má své hranice. Rozhodně není v pořádku, když nahradí dějovou linii a předchozích 24 dílů přijde nazmar. Snad to zachrání film, který je jakousi alternativou konce, jestli se to dá říct. Mít seriál závěr, tak bych ho doporučoval asi všem. Takhle můžu jen studentům psychologie, které škola baví. (17.06.2008)

Kultovní mecha anime série o soubojích obřích robotů ovládaných vyvolenými dětmi proti jednotlivě se zjevujícím Andělům prapodivných tvarů i schopností, útočících v Tokiu 3 na podzemní komplex ukrývající něco, co může zničit veškeré lidstvo. Takhle to zní značně klišovitě, ale ve skutečnosti jde o originální, skoro dospělou záležitost s množstvím pomalu odkrývaných tajemství. Většina věcí zaslouží přívlastek 'skvělá': akce, postavy, humor, dialogy, zápletka, animace, kresba. Tedy asi tak do 20.-22. dílu, kdy dochází k totálnímu rozleptání psychiky hrdinů, jež jejich současné i minulé činy proměnily v uzlíčky sebeobviňujících se, ztracených, úzkostlivých nervů. Zákulisní pikle plné nábožensko-filosofické symboliky také dostoupily svého vrcholu, pročež se příběh stal poněkud nesrozumitelným. No a ty dvě neslavné závěrečné epizody, ve kterých se tvůrci psychoanalyticky rýpou v pocitech osamění, frustrace, nenávisti, neschopnosti etc. nad téměř statickými abstraktními obrázky, ty nevysvětlily vůbec nic a zanechaly jeden velký WTF otazník. (21.08.2014)