Lev v zimě

Klasické dílo v nejplnohodnotnějším slova smyslu nesené dvěma mimořádnými výkony O´Toola a Hepburnové. Zhruba tak lze popsat drama, které, pokud je to hranému filmu dáno, zlidovělo tak, jak je to jen možné. Zdá se, že postava Eleonory Akvitánské do historie vstoupila jen proto, aby si ji o 800 let později mohla zahrát tato mimořádná herečka. V širším slova smyslu jakoby tu končila Hepburnové velká galerie postav emancipovaných žen čtyřicátých a padesátých let, které vytvářela zpravidla po boku své životní lásky Spencera Tracyho. Podobenství i záběr LVA jsou však pochopitelně mnohem rozmanitější. Plně respektují dobový půdorys díla, tragické datum starších anglických dějin, postavu krále, který mohl být velikým, aby nakonec stěží dosáhl na průměr vladařského poslání. Stejně demýtizující je podání jeho synů; zejména to platí o Richardovi Lví srdce. Poznání, že politika, provozovaná výhradně jako forma mocensky pojímaného šachu, svou odlidštěností a rutinní machou přímo znemožňuje a vlastně vylučuje jakýkoliv projev lidství, slušnosti a že z citové náklonnosti činí gesto, z nějž ční hodnotová a obsahová prázdnota, je zdrcující nejen pro dávno rezignovavši královnu, ale koneckonců i pro politického rutinéra, jakým byl i Jindřich II. A také pro diváka, který by si nutkavě přál vidět na stříbrném plátně drama lásky, vášní, výbuchů, šlehajících do nebes. Místo toho je předmětem tanců připomínajících brutálně tichý lov kudlanky pobožné. Ale vášeň, kterou protagonisté vkládají do svých rolí a jejich neschopnost dokonale splynout přes veškerou vůli s bezduchou rutinou odcizeného mocenského výkonu, je silnější alespoň v některých mezních scénách. Je to prvek, který dílu propůjčuje nezpochybnitelnou nadčasovost a klasičnost. Je to zážitek, na který se nezapomíná. Ani po letech. (21.06.2009)

Je tu spousta charakterního herectví, ale z charakterů už moc nezbylo. Kdo jsou ty bytosti, které zde jedna proti druhé intrikují? Zůstal jim vůbec nějaký střed, na nejž by bylo možno jednotlivé vášně přichytit? Všichni chtějí všechno, nedokáží se ničeho vzdát a na ničem jim přitom nezáleží. Královna obětuje syna za Akvitánii a Akvitánii za svobodu a svobodu za lásku k manželovi a lásku za nenávist k němu. Co z toho je skutečně důležité? Na čem jí vlastně záleží? A těm ostatním? Výchozí situace připomíná trochu Krále Leara, ve skutečnosti se však během oněch vánoc v pekle odehraje spíše mnoho povyku pro nic. A poslední scéna mě svádí k alegorickému čtení: duše, které se s vypětím všech sil proválčily k zatracení, si už záchranu ani nepřejí. (19.11.2007)

Příjemně staromilské konverzační drama o jedné dysfunkční rodině, která je shodou okolností královská a vládne jedné z největších zemí své doby. Anthony Harvey prakticky do filmu nijak nezasahuje a "pouze" klade za sebe jednotlivé scény, které dotváří celek, v němž vynikají kostýmy a i hodně solidní výprava, která ale rozhodně není opulentní a nestrhává na sebe zbytečnou pozornost. Z "technikálií" pak určitě stojí za zmínku netradiční, nicméně velkolepá a na první poslech výrazná hudba Johna Barryho, která místy evokuje až horor. V podobných snímcích je extrémně důležité obsazení, což se potvrdilo i v tomto případě, a ačkoli se tu objeví tehdy začínající Anthony Hopkins, Nigel Terry nebo Timothy Dalton (jeho podání francouzského krále je hodně zajímavé a díky specifickému makeupu až uhrančivé), hlavním hvězdami jsou fenomenální Peter O’Toole a Katharine Hepburn, která po právu získala Oscara, protože její výkon je až nadpozemský a dech beroucí a jejich společné scény, což jsou většinou hádky, jsou strhující a emocionálně hodně silné. Dojem ale přece jen kazí značná divadelnost, která je většinou dost znát a tvůrce mohl použít více filmových prostředků k ještě silnějšímu vyznění, na druhou stranu ale předlohu nijak nedevalvuje. Také stopáž asi mohla být o něco kratší, protože v závěru už je vášnivých dialogů přespříliš a většinou se neustále opakují. The Lion in the Winter je nicméně ve výsledku velmi dobrá záležitost, která sice z dnešního hlediska malinko zastarala a je znatelně pomalejší a komornější, zkušenějšímu a tolerantnějšímu divákovi by to ale určitě vadit nemělo. 70 % (07.08.2023)

Totální herecký koncert Katherine Hepburn a Petera OToola. Seriously ten film by byl geniální i jako němý se sledováním jejich tváří. Všechny stárnoucí herečky typu Meryl Streep se mohou jít zahrabat oproti tomu, co tu převáděla v 61 letech ona. Ano, objektivně je to delší a divadelní více než je zdrávo. Ale pustte si to kdokoliv, kdo máte chuť na kvalitní výkon. Jako bombonek je tu mladý Hopkins a Dalton nebo Nigel Terry 10/10 a je to lepší než Logan. (12.10.2023)

Snímek, jehož síla tkví zdánlivě především ve skvělých dialozích a charakterizaci postav, což samozřejmě odpovídá převodu divadelní hry jako takové. Ale bylo by neopustitelným prohřeškem prohlásit toto filmové dílo za pouhou adaptaci. V každém případě se tu Anthony Harveymu a galerii skvělých herců - nevyzpytatelný Peter O'Toole kraluje a odvádí tu jeden ze svých nejpropracovanějších výkonů celé své kariéry - podařilo ztvárnit jeden víceméně rodinný konflikt nebývalým způsobem. Vlastně se ani tak nejedná o historický snímek - zasazení filmu je ironizováno i samotnými představiteli - viz řeči o roce 1183 a barbarské epoše. (18.02.2007)