Hlas moře

Seru na to jestli mě film citově vydírá nebo ne, když se mě chce brečet tak prostě brečím a hotovo. Nestává se to často, ale film už to nejednou dokázal a i tady jsem k tomu neměl daleko. Hrozně hezky to tady napsala kleopatra, a jen bych potvrdil že ta scéna kdy Ramóna / cituji Kleopatru lépe bych to totiž nenapsal / vezou k soudu, jak dychtivě otáčí hlavu za každou "nepodstatností", kterou vidí skrze okénko - to už jsem si zaslzela. Já musím jen napsat "zaslzel", protože jsem rodu mužského. Ne, nechci tady kopírovat ničí komentáře, jen chci říci jak je krásné, když film o touze po smrti dokáže v lidech probudit tolik citu. Ne, nebudu tady psát elaboráty na téma eutanázie, jen chci říci, že na zachování své vlastní lidské důstojnosti by měl mít právo každý z nás. A jak že zhodnotím tenhle film ? Řekl jsem přece na začátku, že jsem měl slzy na krajíčku. Může mít film o životě a umírání lepší zhodnocení než divákovi emoce ? (24.07.2008)

Mé první setkání s Javierem Bardemem, potažmo mé druhé setkání s Alejandrem Amenábarem dopadlo vysoko nad očekávání skvěle. Pomalé, dalo by se říci rodinné, komorné drama o eutanázii (jak bizarní slovní spojení), odehrávající se v přenádherném prostředí propršeného španělského venkova, doprovázeno magicky rytmickou hudbou, kterou má na svědomí osoba režiséra. Javier Bardem aspiruje (u mě) na herecký výkon roku a hlavně díky jeho umění se film stává tím nejlepším, co jsem poslední dobou viděl. Španělská filmografie je pro mě oblast neprobádaná, ale jestli jsou všechny jejich filmy alespoň z poloviny tak dobré jako Hlas moře, tak se mám na co těšit. (11.07.2007)

Od tohto filmu som dosť očakával. Nie pre Amenábara, ale najmä preto, že problematika eutanázie je zaujímavá a aktuálna. A ako som sa presvedčil aj zradná. Veľmi ľahko sa pri nej prekročia hranice nudy a hry na city. Ani Amenábar sa občasnému prekročeniu oboch hraníc nevyhol. Filmu by prospelo buď skrátenie celkovej dĺžky alebo jeho výraznejšie prešpikovanie flashbackmi a snovými sekvenciami. Ani zaujímavá téma nedokáže udržať dlhodobo divákovu pozornosť, ak jej aktérom je nehybný herec, scénou posteľ v izbe s vyhliadkou a akciou dialógy. Napriek tomu pozoruhodný film približujúci divákovi rozdiel medzi samovrahom, ktorý má často malicherné dôvody na samovraždu, ale rozhodovanie o nej vo svojich rukách a kvadruplegikom, ktorý je pre svoje postihnutie odkázaný aj v tomto na asistenciu, ktorú mu náboženskí, etickí a čojavieešteakí dogmatici odmietajú. (25.07.2010)

Tenhle film přišel v pravý čas. V dnešní době má jedinečnou šanci uspět. Jeho vedlejším účinkem je rozpoutat debatu o asistované (sebe)vraždě. Euthanasie - ano, či ne? Je život můj, nebo není? Velice citlivé a osobní téma...a kompromis v nedohlednu. Ramón leží celé dny v posteli a chce umřít. Nesnaží se najít druhý smysl života. Nechce jezdit na vozíku po přírodě, nechce žít dál, i když jinak...ztratil důvod žít...byl ten důvod, pro který žil, pohyb? Nohy, ruce, schopnost milovat atd. atd.? Pro mě je Ramon slaboch, i když ho chápu. Já s euthanásií nesympatizuji a kloním s ek názoru, že člověk na svůj vlastní život prostě sáhnout nesmí, nemá k tomu právo. A proto mi vyznění filmu není moc po chuti. Skončilo to tak, jak si asi většina moderní společnosti přeje, i tak, jak se to stalo skutečnému Ramonovi. (21.10.2009)

. „Chci zemřít, protože takový život, takovým způsobem, pro mě nemá cenu. Chápu, že by se ostatní postižení mohli urazit, když tvrdím, že takový život nemá cenu. Nechci nikoho soudit. Kdo jsem já, abych soudil ty, co chtějí žit?“. Pochopitelné důvody člověka, který chce důstojně zemřít, protože nechce dál žít život.. „který vylučuje svobodu.“ A stejně pochopitelné a někdy i trochu sobecké důvody lidí, kteří nechtějí ztratit toho, koho milují, kdo je součástí jejich života. Obyčejně podané a o to věrohodnější názory úzkého kruhu rodiny a přátel. A zjednodušený, polemiku nepřipouštějící, názor neomylné církve. Nádherně natočený příběh charismatického muže, který už nechtěl přijímat „drobty z toho, co dřív bývala má svoboda.“ (27.11.2005)