Hranice života

Čas, při překračování prahu mezi životem a smrtí, zdá se býti relativní.. Forster se pokusil ojet mou mysl a pan Gilmour93 nemá rád, když mu ji vojíždí někdo jiný, než paní Lynchová. Hudbou (pominu-li Massive Attack), formou a s výjimkou precizní dvojice Gosling, Watts ani herci se mu nepodařilo najít vhodný lubrikační gel na můj mozek, ale je až krásným paradoxem, že o tom to celé vlastně je. O vnímání… (08.11.2011)

„I dont know what is real anymore“ říká doktor Foster v poslední třetině filmu… Většina diváků se ztratí ještě daleko dřív… Stay je po všech stránkách psychotický film. Kromě hlavních postav, které jsou bez výjimky psychicky v nepořádku vstupuje princip fungování choré mysli i do formální stránky filmu. Střih Stay je postaven na prolínání, které dekonstruuje klasické vnímání prostoru a uvrhává postavy do chaotického světa bez jakýchkoliv prostorových souřadnic. Stejně tak chybí i spolehlivé souřadnice časové – prolínání minulosti s přítomností ústí ve zhoubnou všepřítomnou zacyklenost. Mimoto je napaden také systém označování pomocí jazyka, neboť ani jména nemají své stálé nositele. Forsterovi se podařilo vybudovat dokonale schizofrenní filmový časoprostor (přispívají k tomu i krátké kalhoty Ewana McGregora), otázkou je za jakým účelem. Pokud má být vyvrcholením chabá pointa, je Stay nesporným zklamáním; pokud jej divák bude sledovat jako „film o sobě“ bude pro něj Stay (zajímavým či nezajímavým) pokusem propojit kinematografii a psychiatrii. (10.11.2006)

Perfektní atmosféra plná paranoie, strachu, tajemna a zmatků podpořená skvělým soundtrackem. Dávám prakticky neutrální hodnocení, protože i když mě film pohltil a nedovolil mi po celou stopáž vydechnout, čekal jsem, že mi vyvrcholení na mostě poskytne alespoň nějaké odpovědi, ale jak to tak bývá u podobných filmů, stal se pravý opak. Ústřední linii jsem pochopil po svém a možná nesprávně, vedlejší (Henryho otec) pak téměř vůbec. Vizuální stránka plná kamerových hrátek však stačí v mém hodnocení takhle vysoko, přestože závěr moje nadšení trochu zchladil. (24.04.2006)

Po vizuální stránce jde o něco neskutečně podmanivého. Byla jsem omámena hned první scénou a omámena jsem zůstala i během závěrečných titulků. Náročný snímek, který vám bude chvílemi připadat jako naprostá šílenost, jenže ten film vás zkrátka pohltí a nepustí. Každý dialog jsem doslova hltala a chtěla odhalit pointu filmu, na závěrečnou pasáž na mostě se jen tak nezapomíná. Jak tady čtu, hodně lidí to srovnává s Lynchem, ale Hranice života je mnohem přístupnější film pro diváka než takový Mulholland Drive, který jsem dodnes vůbec nepochopila. Hranice života má alespoň nějaké rozuzlení a čím víc divák nad filmem přemýšlí, tím víc mu jednotlivé části do sebe zapadnou a začnou tvořit ucelený celek, i když na plné pochopení některých scén a jejich význam to bude chtít minimálně ještě jedno zhlédnutí, tu pátou hvězdu si tedy ještě nechávám. (25.08.2012)

Myslím, že podobné psychodelické filmy mohou být opravdu strhující jen tehdy, když jsou tím "pravým" a jediným způsobem, jakým se režisér vyjadřuje. To ale není Forsterův případ - Forster točí jindy relativně klasicky, jen tentokrát si nejspíš řekl, že natočí zamotaný film, protože tak se přece pozná dobrý režisér. Výsledek je velmi chtěně vykonstruovaný. A svou strukturu staví natolik na odiv, že jí není možné propadnout, ale naopak se na ní musím neustále soustředit a hledat významy a odpovědi dřív, než by bylo nezbytně nutné pro vychutnání děje (který je zcela upozaděn a slouží jen jako důvod motat divákům hlavy). Možná oceňuju některé formální kvality, ale ve výsledku jde o film, který mě nevpouští do sebe, jen chce být obdivován a rozebírán. A já mu na to... říkám ne. Zvlášť když ke konci se odhalí, že za vším tím "machrováním" opravdu vůbec nic není a skončí to na úrovni "všechno byl jen sen"... (21.06.2013)