Stíny zapomenutých předků

„Tiene zabudnutých predkov” z Karpát, so starými ľudovými legendami a zvykmi, či zrovna v tomto prípade i dvomi extrémne znepriatelenými rodinami na život i na smrť, to jest Palijčukovci a Guteňukovci, pričom Ivanko z jednej a Marička z druhej, stoja práve na tejto osudovej križovatke, čo je zároveň aj jedna z celkovo 11. kapitol, do ktorých je rozdelené toto majstrovské, poviedkové dielo režiséra Sergeja Paradžanova, nevymenujem ich ale všetky, lebo by som tým pádom vyzradil hlavnú pointu, a tak zopár predsa napokon prezradím, trebárs, aspoň každú tretiu, že musím jednoducho začať s tou úplne prvou, „Ivanko a Marička” , pretože Ivan ma jednoducho sprevádzal absolútne všetkými ostatnými, a to konkrétne až do samého záveru, čiže predtým určite zachytíte napríklad aj tieto, nadviažem, pre zmenu od konca, „Krčma, Vianoce, Samota” . V maximálne sugestívnom poňatí, áno, totiž vďaka ručnej kamere, ktorá ma presne priblížila k postavám a k prostrediu, keď dokonca jednu z nich, Ivana, sledujem počas »slasti i strasti« , čo sa neustále medzi sebou vymieňa, i keď toho «zármutku» , je o trochu viac, čo inak veľmi dobre vidieť i v otváracom zábere, ako padá strom... Jeden z najlepších ukrajinských snímkov všetkých čias, ak nie najlepší !? (04.12.2020)

„Bůh jim nedal potomka a Palahna se dala na čáry.“ A tímhle krokem začalo definitivně šplouchat na maják oběma…Opravdu roztodivná podívaná. Kolega Macejko ji shrnul vtipně a vlastně docela přesně…ale není to úplně fér. Film totiž má několik nesporných kladů. Zajímavě přibližuje folklór náhledem na zvyky a hudbu (spousta písní), nabízí hned několik působivých scén (za mě by to byly třeba „okno“, „kouzelná bouře“ či „iluze v lese“), výraznou kameru (netypické snímání je ozvláštňující), spoustu barev a nápadité kostýmy. Jenže superlativy už nemůžu plýtvat ohledně postav (prakticky všem „hrabe“, nejvíc pak hlavnímu hrdinovi) a především „děje“. První cca půlhodina snad ještě může připomínat netradiční ruskou verzi Romea a Julie, ale potom se z toho vyvine něco úplně jiného, velmi zvláštního a nesourodého. Prapodivné vedení kapitol (epizodičnost pak jen přispívá k roztříštěnosti děje), pochybné závěry scén, díky čemuž některé zcela vyznívají do ztracena (bez pointy), a konec je už pak čistá anarchie beze smyslu. Celkově slabší průměr. (07.06.2020)

Pravda, některé psychedelické výjevy mi přišly poněkud za hranou uměleckého hraného dokumentu s baladickým hraným příběhem (hned se mi připomněl Nikola Šuhaj a čarodějnice, a říkal jsem si, proč jen ti lidé jsou tam v těch horách pořád takoví tragičtí, že jsou to samé balady, a žádné romance? Četl jsem Haličské povídky od Stasiuka, ale pořád je to jen popis, nikoliv vhled do těch tragických duší.) Ale celkově se mi líbily všechny ty národní i místní zvyky (ačkoliv - i v českých zemích se rozhazovala mouka proti meluzíně), podané daleko živěji než od Plicky, dokonce i ten jemný, satirický tón vůči všem, kteří si myslí, jak si koupí Boha a že stačí na Vánoce zajít do kostela a rozhodit pár zlaťáků. Je to v jistých částech hodně poetické, to se mi líbilo rovněž, a také jisté zkrácené podání života pastevců v horách. A že je to zpěvné? Původní liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak ji převzala a chrání pravoslavná církev, je zpívaná, bodejť by to ty lidi za těch x set let neměli v krvi. Ty folklorní věci jsou ale podané poněkud k divákovi nevstřícně - s tou magií se tam nepracuje od začátku, nebo ne alespoň v takové míře, aby to v určité chvíli nevyznělo jako pěst na oko. A ten konec měl znamenat, že se Ivanovi mohlo narodit šest dětí (nebo kolik jich tam za tím oknem koukalo), že jde o nenarozené děti? Každopádně jsem rád, že jsem to viděl a někdy se na to podívám docela rád znovu, jen si dostuduju magická lidová zaříkávadla huculského lidu, abych přesněji pochopil ten konec plný magie a zaříkávání. Jinak hluchoněmý blázen, který není blázen, mi přijde jako Ivanův anděl strážný, a jak tu ostatně někdo píše, ano, Ivan se vrátil k Bohu a je znovu vzkříšen a účastní se u Boha svatby (viz Nový zákon). Což se mi mimochodem také dost líbilo, to na víře postavené směrování filmu i života. A ještě jsem zapomněl na symboliku - některé obrazy sice jsou klišé (otázka zní, zda byly klišé v roce 1964), ale jiné jsou zase veskrze originální, třeba větvě stromu coby žíly lidského těla. (16.08.2022)

Paradžanov, alespoň pro mě, překračuje hranice filmu, nebo je posouvá, nebo filmu přináší něco novýho, nebo...... Je to malíř, básník, skvěle používá hudbu, jak řekl Godard: "Je to mistr v chrámu filmu". Stíny zapomenutých předků jsou velmi hlubokým vystižením povahy života určitýho národa (Huculů na Ukrajině), promísení pohanství a křesťanství, nenávisti a lásky, tmy a světla. (02.01.2009)

Z Tieňov zabudnutých predkov sa ako hybne princípy sveta vynárajú premena a stálosť. Neustále pohyby a metamorfózy „uväznené“ v cykloch, v striedaní dňa i noci, v striedaní ročných období, vo vzniku a zániku života, lásky, vzťahov, v krúživých jazdách kamery, vo fyzickom i citovom pohybe postáv, v ozvene trembitov... Pohyb a premena v kruhu sa stávajú totalitou, ktorá v sebe zahŕňa celý film. Koncept prevzatý z pozorovania a interpretácie okolitej prírody, v ktorej v podstate nič nezaniká, ani nikam nesmeruje, iba večne pretrváva v zdanlivo iných a pritom rovnakých stavoch. A nejde tu nutne len o pohanské pohľady na život, ale aj o kresťanské obrazy, najmä obraz Ježišovho zmŕtvychvstania. Paradoxy dualizmu a logiky tu strácajú relevanciu. (...) Druhým kľúčom k filmu je smrť. Hneď v úvodnej scéne je hlavný hrdina poznačený kŕčovitým dotykom umierajúceho. Tento dotyk akoby predznamenal celý film. Tiene predkov – otca, brata, matky, súrodencov, rodu, zvykov, legiend, piesní - tu mocne (tragicky, ale občas i láskavo) dopadajú na ľudské osudy. Akoby tu skôr mŕtvi, než živí určovali chod a fungovanie spoločnosti a života. Veď aj baladická láska protagonistov je len ozvenou osudov Poloniny a Vysokého Beskyda. Punc fatálnej osudovosti, z ktorej sa nedá uniknúť. (...) A toto všetko, táto mohutná vlna ľudových zvykov, mýtických balád, neustálych prírodných premien, mŕtvych predkov a osudovosti prerastá cez štýl a vytvára obrazy takej intenzity, až sa zdá, že musia uniknúť z pásu a požrať tento svet svojou tryskavou, až eroticky fyzickou mocou, živšou než samotná realita. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (25.08.2021)