Mastičkář

Nejsem člověk romantický, ale jsem (asi jako většina z nás) člověk sentimentální; a právě "Znachor" (polštináři nechť poradí, co se všechno za tímto slovem skrývá, mastičkář asi není ten nejtrefnější překlad - šlo především o chirurga) je film určený sentimentálnímu diváku. Zápletky ano, místy až hrozící smrtí, ale vyústění šťastné ve všech ohledech. Vyprávění Tadeusze Dołęgy-Mostowicze (1898—1939) převedl Jerzy Hoffman do řeči pohybujících se obrázků s naprostou suverenitou, nepodcenil vůbec nic: vedení herců (důstojnost, věrohodnost), autentičnost prostředí, dokonce i hudba je pro mě přijatelná. První filmové zpracování Znachora pochází z roku 1937 v režii Michala Waszyńského - slovo remake by tu bylo nepřípadné (jako ostatně skoro vždy). (18.02.2014)

Pred pár rokmi som začal ráno čítať knihu Mastičkár a neodložil som ju, dokedy som ju nedočítal niekedy v noci. Prežíval som na konci niečo podobné, čomu sa hovorí katarzia. Inými slovami som plakal. Niečo podobné sa mi stalo aj po pozretí tohoto krásneho filmu a solídnej adaptácie románu. Dá sa povedať, že veľmi podobne som si predstavoval svet knihy v realite filmu. Ja viem, že postavy sú čiernobiele a tie "zlé" musia najskôr precitnúť, aby sa z nich stali tie "dobré". Ťažko hovoriť o psychologickom filme, celkom naivne sa prehráva, ale kúzlo tohoto filmu je niekde úplne inde. Je to taká naivná, ale krásna viera v ľudskosť a v nájdení svojho šťastia na svete. Pokiaľ s tým má niekto problém, tak to chápem, ale koľkokrát sa mi po filme stane, že som dokonale dojatý.... (04.01.2014)

Pochopitelně, je to trošku červená knihovna, ale krásná a nechybí dramatické chvíle. Příběh chirurga, který po přepadení ztratí paměť a potom obdivuje svými dovednostmi ve svém oboru, ač mu to přináší mnohé potíže a nakonec vězení, byl spojen s láskou jeho dcery k mladému hraběti. Aniž tuší, že jde o jeho dceru, zachrání jí život - a všechno skončí jako v pohádce. Asi b to nebylo pět hvězdiček, kdyby mi nevhrkly do očí na konci slzičky štěstí. (02.01.2019)

Felčarská rapsodie ztrát a nálezů s hepáčem, kterého by se lekla i mexická telenovela. Ohmataná červená knihovna z vesnické půjčovny, kterou netřeba číst - stránky, vonící člověčinou, rozprávějí o vině, trestu, lásce, lidských slabostech i dobrotě a obrací je sám Jerzy Hoffman... A výraz "ach táák" se už prakticky nepoužívá a přitom je tak krásně ironický... (11.11.2014)

Lehce mysteriózní námět se ve druhém díle transformoval do červené knihovny. 1)  Nechápal jsem a dosud nechápu, jak je možné, že si člověk po úraze může pamatovat jazyk a různé dovednosti (zde třeba léčebné postupy včetně náročné operace), ale přitom zcela zapomene, kdo je on sám. Letmé prozkoumání mě poučilo o sémantické a epizodické paměti, k níž patří i paměť autobiografická. Teď sice něco málo vím, ale pořád to nechápu._____ 2)  Spoiler. Navíc jsem celou dobu měl dojem, že to na nás pan profesor jen hraje. Jeho oduševnělý pohled do dálky jakoby naznačoval, že on ví a že ví, že my také víme, jen s ním prostě budeme držet basu a nic nepovíme. Jak je to v knize, netuším, ale z filmu jsem si tento pocit odnesl._____ 3)  Zaujali mě bardzo ładny 25letý Artur Barciś (chromý mlynářův syn Wasylko) a 26letý Tomasz Stockinger (zamilovaný šlechtický syn Leszek). (31.08.2021)