Na lavici obžalovaných justice

Slabota. Vytáčali mňa nesympatickí herci (Wehrenberg) a hlavne pokus o mysteriózno s tou podivnou skvadrou, ktorá sa sudcom zjavovala v snoch vždy deň pred rozsudkom. Ani samotné prípady nie sú moc napínavé a jedná sa skorej o priemerný televízny seriál. Na druhú stranu je tu ale ukázaná skorumpovanosť úradov a úloha bývalých komunistov a eštébákov, ktorí sa po roku 1989 voľne integrovali v novom režime. (02.08.2014)

Seriál který má dost výrazný etický a dokonce mystický přesah, jsem zhlédl až po 13 letech. Je škoda že NADPRŮMĚRNÝ seriál neměl pokračování, i když kdoví jak by dopadlo. Soudcem se staneš, až tě začne trápit možnost že budeš soudcem špatným. Na lavici obžalovaných justice (24.11.2011)

Hm, jak to vyhodnotit, když na jedné misce (zde skutečně příznačných) vah máme výborný vhled do myšlenkových pochodů soudců a někdy až přespříliš negativistický náhled do fungování celé justice, a na druhé misce jakýsi podivný pokus oživit celou věc jakousi malou českou variací na Twin Peaks? Podle mě nebylo třeba věc takto ozvláštňovat... Pozitivní dojmy však převažují, jde v naší zemi o ojedinělý počin, a ne špatný. Takže - bratři a sestry studující obor Právo a právní věda, dělejme tak, aby se věci neděly tak jako v tomto seriálu, který si nezasluhuje více než 60%ní hodnocení. (02.08.2006)

Z velmi zajímavého námětu vyrovil režisér vcelku slabý odvar. Nedokázal překročit svůj stín a oprostit se od úlitby bohům. Zcela opominul ty nejzásadnější chyby a nedostatky našeho soudnictví, a nejen našeho, kde forma je povyšována nad obsah a soudci mají pramalou autoritu. Ale nejen soudci, celá související mašinerie, státní zástupci, policie, advokáti. Jediný kdo má autoritu jsou bohužel zločinci. Toto vše se autorovi nepovedlo hodnověrně zobrazit. (24.04.2012)

Nedoceněný příspěvek České televize k temnějším stránkám polistopadové skutečnosti je právě tak rozporuplný jako ona sama. Snaha - místy i velmi úspěšná - postihnout jak odborná, tak zejména mravní dubióza této části našeho veřejného života sice v některých případech jde k podstatě věci, ale právě tak často sklouzává k neorganickým mystickým vsuvkám, agitačním zkratům, černobílému vidění a planému prvoplánovému ideologizování. Poslední sklon jakoby byl přes kopírák opisován z předlistopadových dotazníků. I tak se ovšem jedná o alespoň náznak snahy oprostit se od překvapivě rychle naduřelých nových frází. Asi nejpravdivější je anatomie justičního mládí: poučeno nakaženou předlistopadovou rutinou starších, vyznačuje se i ono mravním a hodnotovým nihilismem cynismem. Druhým projevem agitačního sklonu jsou některé možná dobře míněné, ale v kontextu veřejného povědomí až neskutečně pohádkově působící judikáty. Existence takových soudců (Monika Křikavová) i judikátů je nezpochybnitelná; co však zůstává nejasným, je jejich skutečná váha v mase desítek a stovek tisíců ročně vynášených pravomocných i nepravomocných judikátů. A tak nabídnuté odpovědi na jeden druh dotazů automaticky indikují další, ještě hůře zodpověditelné otázky. (12.09.2007)