Klíč svatého Petra

Působivost a obliba lidových pohádek spočívá v tom, že tyto reflektují určité obsahy kolektivního nevědomí. Když se taková pohádka citlivě filmově zpracuje, bývá výsledek velmi dobrý. Ani tehdy, vyprodukuje-li se nějaká parafráze pohádkového tématu nebo dokonce umělá pohádka, nemusí to být špatné, jestliže jsou tvůrci obeznámeni s mechanikou a dynamikou kolektivního nevědomí. Když se však bez hlubšího porozumění vytvoří myšlenkově nekonzistentní slepenec různých pohádkových motivů, může to být umělecké fiasko, což je právě případ tohoto filmu. V podstatě to tady už vyjádřili jiní uživatelé: Bozvav, UhLee, melica, Radek99, flanker.27, sportovec, salahadin, mchnk, Snorlax, MightyHal, gekon, ghatos, gonga, Devadesát Dva, spiritus, mira007, Twat a mnozí další. Je toho hodně, co by se tomuto filmovému dílu dalo vytknout, ale já se zaměřím pouze na postavu vodníka. V lidovém podání nebývá vodník příliš pozitivní bytostí. Topí lidi, občas s nimi sice dokáže vyjít, ale je snadné ho naštvat, kromě toho se pojí s jakýmsi druhem ponuré erotiky – viz známou Erbenovu baladu. Zde je však vodník vysloveně kladnou a morálně silnou postavou, což se ukazuje hlavně v závěru filmu, když vodník v rozporu se svou přirozeností princeznu neutopí. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu, v němž figuruje postava vodníka, jež má k příslušnému archetypu podstatně blíže. - - - Sen o vodníkovi (v noci ze 7. na 8. září 2017) - - -     Jsem spolu s Jitkou a dalšími posluchači na přednášce o magii. Všichni přednášející jsou profesoři a přednáška vypadá tak, jak je obvyklé, když přednášejí akademikové. Člověk se dozví různé historické zajímavosti a občas i nějaké cenné informace, k nimž by se jinak nedostal, protože nemá přístup k pramenům, ba ani příslušné prameny nezná nebo by si je pro neznalost jazyků nedokázal přečíst. Jako poslední se chopí slova jeden akademik poněkud excentrického zjevu. Je to asi padesátiletý muž spíše menší, ale podsadité postavy, má šedé vlasy, které mu sahají až skoro k ramenům, a jeho nepříliš sympatickému obličeji dominují nápadně široká ústa. Je to jediný přírodovědec mezi kolegy z humanitních oborů. Řekne, že teorie jsme už slyšeli dost, takže je na čase přistoupit k praxi. Chtěl by někdo z posluchačů zkusit vyvolat undiny? Protože ostatní se k ničemu nemají, přihlásím se já s Jitkou. Evokace elementálů máme poměrně slušně zmáknuté. „Budete pracovat ve dvou?“ podiví se profesor, „no proč ne,“ a vyzve nás i ostatní účastníky, abychom vyšli ven před budovu. Tam nám ukáže, kam se máme posadit, a popíše jednoduchý, ale úžasně mazaný volací rituál, při němž se používá zvláštně tvarovaná mušle. Ptám se, jaké mám použít formule. „Volejte je svými vlastními slovy nebo klidně i jinými formulemi, pokud nějaké znáte,“ řekne profesor.      Rozložíme propriety, posadíme se na stoličky a já začnu z úcty k tradici odříkávat modlitbu undin podle Eliphase Léviho, kterou umím zpaměti v latinském znění. Zaregistruji, že profesorovi nějak podivně škubne v obličeji. Asi ho překvapilo, že má před sebou profesionála. Formule ještě ani není u konce, když se začnou objevovat nymfy. Tak dokonalého zjevu jsem nikdy předtím nedocílil. Koukám, jak se éterické bytůstky pěkně producírují, a pošeptám Jitce, že bychom mohli zkusit zavolat místo nich vodníka za použití stejného obřadu. Náhodou mám v kapse parádně nabitý egyptský vešebt, jehož pomocí by se dal vodník přinutit k poslušnosti a k vykonání různých služeb. Odvolám undiny a chystám se pokračovat v práci.      Profesor však prohlásí, že praktická ukázka s ní i celá přednáška končí. Sám popadne mušli a rychle zmizí v budově. Posluchači se začnou rozcházet. „No to snad ne!“ zvolá Jitka, „přece toho teď nenecháme!“ Vběhnu za profesorem do budovy a požádám jej o zapůjčení mušle. On odmítne s tím, že celá akce už skončila. Pokouším se ho přemluvit. V obličeji mu bleskne teď už nefalšovaný vztek. „Pojď se mnou,“ zavelí – najednou mi tyká – a zavede mě ke stolu, na němž leží kulatý nerezový tác s vyšším okrajem, na jakém se dřív roznášelo pivo. V tácu v troše vody leží asi tucet zvláštních předmětů o velikosti mohutné mužské pěsti. Mají přibližně kulovitý tvar s jakousi vystouplou hrankou. Jsou béžové barvy a vypadají jako by byly zhotovené z umělé hmoty. „Tady si vezmi škebli,“ ušklíbne se. Opatrně sáhnu na jeden z předmětů. Je na omak slizký a docela lepkavý. Nějak nemám chuť vzít tu věc do ruky. Najednou se to celé na hraně otevře a škeble, nebo co to je, mi chňapne po ruce čelistmi plnými ostrých zoubků. Naštěstí stačím včas ucuknout. Konečně mi dojde, s kým vlastně mluvím. Ten chlápek je inkarnovaný vodní elementál, zkrátka vodník, jenž disponuje velkou částí svých původních schopností. „Tak už mě neotravuj,“ dí hastrman, „a tu ruku si umyj, protože po tomhle slizu naskakují puchýře. Toxiny některých mlžů... no nic, raději už běž.“      Vyjdu ven. „Tak co? Nějak to nedopadlo, že?“ ptá se Jitka. Stručně jí vylíčím, co se dělo. „Ten rituál bude fungovat i bez mušle, když máme vešebt,“ prohlásí Jitka. „Ta mušle byla stejně jenom power object. Tak začni.“ Sotva otevřu ústa, spustí se z nebe biblický liják. „Výborně,“ poznamená Jitka, „nech si opršet tu kontaminovanou ruku a potom do ní vezmi vešebt. Vodník se ještě bude divit. Anebo víš co? Já tohle kolo odoperuji sama. Ten elementál mě totiž docela naštval a ráda bych mu trochu domluvila.“ (25.12.2023) (méně) (více)