Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film belgického režiséra Gérarda Corbiaua je volně inspirován studií Philippa Beaussanta Lully aneb Hudebník slunce, věnovanou postavě skladatele Jeana-Baptista Lullyho (1632 1687), který působil na dvoře Ludvíka XIV. jako dvorní skladatel a kapelník. Ludvík XIV. (1638 1715) se stal králem už v pěti letech, ale ujal se vlády teprve v roce 1661 po smrti kardinála Mazarina. Jako chlapec měl zálibu v tanci a v roce 1651 poprvé veřejně vystoupil v Baletu noci, při němž ho poprvé doprovázel Lully, který později pro mladého krále složil další balety a stal se jeho důvěrníkem. Skládal na královo přání také opery a hudbu provázející představení her Jeana-Baptista Poquelina, známého jako MoliŹre. Film sleduje vztahy mezi králem, Lullym a MoliŹrem, do jisté doby přátelské, později poznamenané závistí a zejména ochladnutím toho, který mezitím vyspěl v krále Slunce. (MFF Karlovy Vary)

(více)

Recenze (71)

anais 

všechny recenze uživatele

Na tomto filmu asi nejvíc zaujmou krásné kostýmy a převedení dobového lesku na film vůbec. Co už tolik nezaujme jsou emoce, které působí dost strojeně. Nějak se nezdařilo probudit v dobovém, historickém dramatu něco živého, pulsujícího. Dobře sice působí královská taneční čísla, která bez jediného slova vyjadřují královo rozpoložení, ale vztah ústřední dvojice, krále a jeho skladatele, jako bychom sledovali přes nějakou clonu. Vidíme obrazy nezkrotné vášně, ale ty nepřekročí hranici mezi formou a obsahem. Je to hezký záznam něčeho, co nemůžeme plně pocítit. Snad je to i těmi herci Jediný, kdo své postavě propůjčil sympatickou dávku charismatu je Tchéky Karyo. Moliere je v jeho podání hromotlucký, současně však něžný a trefný. Jeho obličej hraje všemi barvami, a je jen škoda, že se v podstatě jedná o vedlejší postavu. Král tančí se snaží působit jako ambiciózní drama, výsledkem je jen hra na emoce. ()

Pavlínka9 

všechny recenze uživatele

Je to už 12 let, co jsem tento film viděla poprvé, ale přesto si ho detailně pamatuji dodnes. Neskutečně jsem se těšila, až se na něj zase podívám a nezklamal :) Pro mě hlavně výborná dvojice Magimel a Terral, což jsou fešáci každým coulem ;) a Karyo se svým Moliérem pouze potvrzuje, že tento film je založený hlavně na mužském elementu a síla, která z něj vyzařuje je obrovská. Film má skvělou výpravu a kostýmy jsou přímo opulentní. Na nic si nehraje, zbytečně se nesnaží ohromit - s lehkostí nám servíruje lásku, touhu, vášeň a nenávist tak obrovskou, že se zde můžeme podívat na to, jak to dopadne - že se z toho dokážou lidi i zbláznit. Vrcholem pro mě je scéna v divadle, kdy Moliér hraje svoji poslední roli - a aniž by lidé v hledišti tušili - je to zároveň i jeho poslední životní role...Ta scéna je fascinující a jedna z nejlepších co znám. ()

Reklama

Marze 

všechny recenze uživatele

Ve filmu Král tančí hraje hlavní roli hudba. Ludvík XIV. (1638 – 1715) se stal králem už v pěti letech, ale ujal se vlády teprve v roce 1661 po smrti kardinála Mazarina. Jako chlapec měl zálibu v tanci a v roce 1651 poprvé veřejně vystoupil v Baletu noci, při němž ho poprvé doprovázel Lully, který později pro mladého krále složil další balety a stal se jeho důvěrníkem. Skládal na královo přání také opery a hudbu provázející představení her Jeana-Baptista Poquelina, známého jako Moliére. Film sleduje vztahy mezi králem, Lullym a Moliérem, do jisté doby přátelské, později poznamenané závistí a zejména ochladnutím toho, který mezitím vyspěl v krále Slunce. ()

bloodcountes 

všechny recenze uživatele

Možná že téma je notoricky známé, ale přiznám se bez mučení, že opravdu v oblibě mám jenom Lullyho a jeho hudbu. O Moliérovi mám jenom nějaký povšechný dojem ze střední a o Ludvíkovi XIV. nevím lautr nic. Čili tento film byl pro mě také naučný. Hlavně ale pro mě byl ..místama skutečně dechberoucí. Barokní doba dokázala být občas monstrózně přebujelá až dekadentní, ale zároveň tajuplným způsobem čistá, citová a hlavně hluboce - až exaltovaně - niterná. Ano, vášeň. Vášeň pro hudbu, pro slovo, pro Boha, pro lásku, vášeň pro život sám. V takové vzepjaté rozbujnělé době se rodili úžasní rozbujnělí lidé, z jejichž odkazu žijeme dodnes. K filmu: naprosto uhrančivý, bytostný Ludvík v podání Benoita Magimela. V jeho osobě, v jeho tváři se s nejpůvabnější elegancí mísí mužné rysy s jemnými a vytvářejí neopakovatelné charisma. Nemůže být lepší Ludvík Slunce. Podobně Lully je velmi dobře obsazen, také Moliére i dámy. Prostě dokonalost obsazení i hereckých výkonů. Výprava, kostýmy, choreografie na jedničku. A nakonec a především hudba. Lullyho magická síla uzdravující krále ze smrtelného lože! Vynikající scéna evokující zaříkávání šamanů, tentokrát ale provedené výsostně nádhernou kultivovanou hudbou, která dosahuje zázračných účinků. Fantastické. Na tento film se jistě ještě nejednou podívám, podobně jako se čas od času podívám na milovaného Farinelliho. Marná sláva, občas mi přijde líto, že Gerard Corbiau nenatočil zatím hudebních filmů více - má na to talent od Pánaboha! ()

Ony 

všechny recenze uživatele

Léta běží, počet opakovaných zhlédnutí některých filmů vzrůstá, vztahy k nim se upevňují, ale člověk si uvědomí, že nemá cenu pod vlivem svých úchylek tyto snímky přeceňovat a zbytečně vychvalovat. Proto mažu svůj starší dementní komentář. Nicméně musím říct, že Gérard Simon je nějaký kameraman, Boris Terral je ďábelský herec (proč nehraje víc?) a Le Roi Danse je minimálně ze dvou důvodů výjimečné dílo: 1) Lullyho hudba je naprosto luxusní. 2) Je to můj nejoblíbenější historický film, jehož některé scény mě (mírnou povahu) přivádějí až kamsi. Ti, kdo se mnou seděli v kině, by mohli vyprávět... ()

Galerie (28)

Zajímavosti (3)

  • Natáčená probíhalo v Německu a Francii. Finální scéna byla dokonce natočena v zrcadlovém sále ve Versailles. (Terva)
  • Dvaatřicetiletý Ludvík XIV. (Benoît Magimel)  ve filmu v roce 1670 pořádá představení, ve kterém sám tančí. Představení se koná ve Versailleských zahradách v La salle de Bal, což nebylo možné, protože La salle de Bal byla postavena až v letech 1680-1683. (bllm)
  • Za Benoîta Magimela  v tanečním umění zaskakují  dabléři David Berring a Pascale Poulain. Ani Boris Terral nedokázal pořádně odtančit své pasáže, a tak byl najmut dablér Stéphane Imbert. (Terva)

Reklama

Reklama