Piano

„Pred Frodom z Pána Prsteňov tu najprv bola nemá pianistka Ada so svojou dcérou Florou” . Hovorím o Novom, praďalekom Zélande... _ Sledoval som vskutku extrémne pôsobivý film s kvartetom bravúrnych hereckých výkonov, kde si treba všímať i dané symboly, keď ten úplne najhlavnejší je bezpochyby- osudový K-L-A-V-ĺ-R, ktorý sa bude sprvoti nachádzať na opustenej pláži. Zatiaľ si ho nemôže, a de-facto, ani nemá ako si ho odniesť domov za osadníkom Alistairom Stewartom, ktorý sa stáva jej nechceným, novopečeným manželom. Bohužiaľ, odpredáva ho za kus pozemku susedovi Georgeovi Bainesovi, ku ktorému bude Ada chodiť na „lekcie” , keď sa chce George naučiť “hrať” na tomto hudobnom nástroji. On príde s návrhom, ako môže získať vytúžený klavír späť do svojho vlastníctva... » A konfrontácia visí na vlásku « 「 Už som spomínal, že som zhliadol majstrovské výkony ? Áno ! Holly Hunter v úlohe Ady je naprosto strhujúca, a nepotrebuje na to množstvo vyslovených viet. Je síce nemá od svojich šiestich rokov, na mysli mám ale túto postavu. Ovláda samozrejme posunkovú reč, alebo s nemenej dôležitými vyjadrovacími výrazmi jej pomáha počujúca dcéra Flora v podaní excelentnej Anny Paquin. Holly hrá najmä s očami, mimikou a gestami, a pripomenula mi iný, podobne nadštandardný výkon od 18. mesiaca života hluchej Marlee Matlin vo filme = Bohom zabudnuté deti. Ozaj, videli ste tento snímok, ak nie, domeškajte zameškané, lebo prídete o veľa ! Anna vo svojich 11. rokoch predvádza zázračný, famózny výkon, z ktorého normálne mrazí ! Ako t-a-k-m-e-r najmladšia v histórii udeľovania „zlatých plešivcov” , právom inkasuje CENU za najlepší herecký výkon vo vedľajšej úlohe. Už keď sme pri lámaní chleba, tak totálne prvenstvo stále udržuje dcéra Ryana O'Neala, TATUM za film Petra Bogdanovicha- Papierový mesiac !!! Obidvaja herci, t.j. Harvey a Sam sú najväčší rivali, podávajú kvalitné výkony, aj keď Keitel síce dominuje, ale Neill vykoná jedno gesto, ktoré ma priklincovalo do sedačky. _ Campion je bravúrna, tak isto, ako emotívna hudba Michaela Nymana, a bez zablatenej kamery Stuarta Dryburgha by sa určite nejednalo o taký intenzívny zážitok, kedy máte toho blata už po krk ! PIÁNO z roku 1993 je extrémne silný film, v ktorom Holly s Annou sú hlavnými lákadlami, prečo pristúpiť na 2. hodinový pôžitok. A tých kladov sa tu nachádza oveľa viac, ktoré som vymenoval o kúsok vyššie ! 」 (16.12.2018)

SILENCE - - - There is a silence where hath been no sound./There is a silence where no sound may be,/In the cold grave--under the deep, deep sea,/Or in wide desert where no life is found,/Which hath been mute, and still must sleep profound;/No voice is hush'd--no life treads silently,/But clouds and cloudy shadows wander free,/That never spoke, over the idle ground:/But in green ruins, in the desolate walls/Of antique palaces, where Man hath been,/Though the dun fox or wild hyaena calls,/ And owls, that flit continually between,/Shriek to the echo, and the low winds moan--/There the true Silence is, self-conscious and alone. (Thomas Hood) (08.08.2007)

Netřeba komentáře. To je prostě krása úchvatná... Přemýšlel jsem dlouho, kterou ženu režisérku zařadit mezi své NEJ režiséry... (proč tu dámy a pánové na ČSFD vlastně není kolonka pro NEJ režisérky? :-) ...a už to vím!... Pět hvězdiček (s hvězdičkou :-) i pro Michaela Nymana. Dle mého subjektivního názoru jeden z nejlepších filmových soundtracků. (04.09.2005)

Hned prolog naznačí, v čem je síla příběhu: v hlavních hrdinech, především v sepjetí Ady s pianem, a v záběrech na přírodní živly. Efektní mozaika nápaditých pohledů (pod pianem, shora na piano) a scén (svatební foto doprovázené povídáním Flory; divadelní nácvik s maketou sekery; stopy na pláži) vycházejících z každodenního života hrdinky, která poznává nové prostředí, mě nenudila, ale zaujala svou přirozeností, i když ta byla většinou syrová. Trojúhelník, respektive čtyřúhelník (počítáme-li Floru) nabízí celou škálu odpovědí na partnerské vztahy. Adě stačí pohled očí, aby řekla, co cítí. Kde není zvuk, je hluboké ticho. Působivá hudebněobrazová filmová ukolébavka. (07.11.2009)

Není pro filmového fanouška krásnějšího pocitu, než když se po skončení snímku cítí vnitřně naplněný a nelituje času, který během projekce strávil. A přesně to jsem po Pianu zažíval... Nejedná se sice o dílo, které bych pro jeho pomalejší tempo a stagnující gradaci vyhledával opakovaně (proto jen ty 4*), ale jeho emoce jsou zkrátka neskutečně lidské a výstižné, herci výborní a krajina divoká a vášnivá jako romantická duše, s níž je vše nasnímáno a ozvučeno (proto ty 4*). Hunter hraje a také vypadá náramně, Keitel si po Gaunerech střihl další dost sebevědomou roli a Jane Campion zažila předčasný vrchol své nadějné kariéry. V kolonce "musím vidět" by vám Piano rozhodně chybět nemělo. 80% (18.02.2014)