Piano

SILENCE - - - There is a silence where hath been no sound./There is a silence where no sound may be,/In the cold grave--under the deep, deep sea,/Or in wide desert where no life is found,/Which hath been mute, and still must sleep profound;/No voice is hush'd--no life treads silently,/But clouds and cloudy shadows wander free,/That never spoke, over the idle ground:/But in green ruins, in the desolate walls/Of antique palaces, where Man hath been,/Though the dun fox or wild hyaena calls,/ And owls, that flit continually between,/Shriek to the echo, and the low winds moan--/There the true Silence is, self-conscious and alone. (Thomas Hood) (08.08.2007)

Piano nepatří do sorty snímků, které by vyrážely dech náhlým emociálním výbuchem. Zapadá do té početně slabší, ale o to cennější skupiny, kde pocity mistrně oscilují mezi hraničními přímkami smutku a vášně, mezi klidem a bouří, aby se tu a tam zlehka vrcholu dotkly a zase se stáhly do prostoru neklidného čehosi. Nevím, jestli je to tím, že na režisérské sesli seděla žena, ale výmluvnost některých scén je ohromná, bez potřeby komplikovaných dějových rekvizit. Stačí jeden záběr na Adin obličej, hledící za klavírního doprovodu na pláž "zdobenou" opuštěným pianem, a víme, že bez svého milovaného nástroje nedokáže pokojně žít. Baladicky rozehraný příběh se nesnaží soustředit na kontrast vznešenosti postav s nehostinností Nového Zélandu - ten slouží jen jako hezká kulisa vesmíru citu a necitu, který se rozprostírá mezi třemi hlavními postavami. Nádherná je kupříkladu scéna, kdy se již uvědomělý Stewart snaží se vší marností v lese "získat" Adu, která před obchodnickým chladem svého manžela stále dobrovolněji utíká k touze negramotného dobráka Bainese. Černobílost tu neexistuje, nikdo není vítěz, nikdo není poražený. Kdoví, jestli na tom tváří v tvář institutu člověčenství není nejlépe právě Stewart. I přes ohavný čin, spáchaný v náhlém bolestném zmaru. A ten dvojsečný konec je prostě vytoužená třešinka na dortu. Proč by piano, které je středobodným symbolem všeho, nemohlo být i finálním elementem, rozhodujícím o... moment, ono už je tak trochu na divákovi, který obrázek si dosadí na poslední místo právě dokonaného díla. Skvělé herecké výkony všech zúčastněných - malá Paquinová si odnesla oscara zaslouženě. Lokace nemohly být vybrány lépe. Všechno je tolik neučesané, tolik krásné... 10/10 (19.03.2008)

Ach, ta láska. A vášeň. K hudbě, k člověku, kdekoliv, kdykoliv, v nepříznivém prostředí, kde je těžké ji projevit. Ale jde to. Někdy krutě, ale proč ne za skvostného doprovodu piana. V době a prostředí, kdy jsi bohužel jen něčí žena, jsi bohužel němá a miluješ celým srdcem hudbu, když nic jiného, po čem by Tvoje srdce jinde mohlo toužit, mít nemůžeš. Jsi provdána někomu někam, kde jediný útěk je opravdu jen k hudbě. Ani ta roztomilá nezbedná dceruška nemusí být vždy ku prospěchu věci, i když, samozřejmě, zabírá velkou část Tvého srdce. Co když se však do Tebe zamiluje divoch (i když v podání výborného Harveyho Keitela) a konečně Ti i jemně vnutí uprostřed buše lásku k pořádnému chlapovi, který kromě sebe sama může nabídnout snad jen obdivnou lásku k Tobě. Jde to vůbec? Jde. A krásně a smutně se na to dívá. Navíc když se Ti u toho do srdce zarývá hudba až moc plná vášně od Michaela Nymana. (01.10.2005)

Australský klenot. Jednoduše silný film, v hereckých výkonech, výpravou, hudbou, scénářem a kamerou jakbysmet. Na Nový Zéland situované drama němé Angličanky Ady, jejíž život představují dvě věci – láska k pianu a malé dcerce. V divokém maorském kraji má začít znovu, s novým manželem, aby unikla viktoriánskému odsuzování kvůli nemanželskému dítěti. Ale právě piano se stává pojítkem vášnivé lásky k místnímu negramotnému osadníkovi. Účelový partner totiž o klavír nejeví zájem, zatímco pro Adu je jediným symbolem civilizace, a právě dcerka matčino tajemství vypustí mimo čtyři stěny domorodého přístřeší. Ona sice nemluví, ale ani pánové z nezkušenosti hovořit „neumí“. Oscary za scénář, v obou ženských kategoriích, Zlatá palma v Cannes 1994 za film i pro Holly Hunter, zcela zasloužený divácký zájem a překrásné klavírní sekvence, nasnímané v chladných barvách nehostinné země. Přesto jsem, když jsem tenhle kus viděl potřetí, přeci jenom čekal silnější emoce. (16.01.2006)

Kdybych hodnotil pouze hlavní hudební motiv od Michaela Nymana dal bych jednoznačných 5*. Bohužel dokonalosti této hudby film nedostál tak jak bych si představoval. Obsahuje pár slabších okamžiků, které se vzhledem k celku jen těžko odpouští i přes krásnou kameru, výpravu, a jak jsem již řekl, hudbu. Herecké výkony jsou úžasné a hlavně Holly Hunter své němé postavě dává život svým talentem. Hned za ní je její dcera Anna Paquien, která hraje přesně pro akademii. Harvey Keitel ve své nové póze je přesvědčivý. Jane Campion točí film o ženě, co dělá věci po svém a podle toho, jak to cítí. Piano není dokonalý snímek, ale obsahuje několik myšlenek a je působivě natočen. (02.09.2007)