Vraždy podle předlohy

Psycholožka Helen Hudsonová (Sigourney Weaver) se tak dlouho zabývala analýzou sériových vrahů, až si na ni jeden z nich došlápl. To ji natolik vyděsí, že se sama začíná potýkat s psychickou poruchou, spočívající v chorobném strachu z opuštění svého bytu. I když se svojí prací dávno nezabývá, série podivných vražd ji donutí přispět svými znalostmi policistce M.J. Monahan (Holly Hunter) a jejímu parťákovi v pátrání. Navíc se zdá, že onen vrah neustále mění svůj styl - a že jen Helen Hudsonová je schopna předpovědět, kdy a jak znovu udeří... Pamatuji se, že když jsem film viděl před lety poprvé, tak mně docela děsil - z dnešního pohledu zjišťuji, že mne asi neděsil film jako takový, ale šílená ženská v podání Sigourney Weaver. Film jako takový je zbytečně dlouhý, zbytečně komplikovaný a některé částí "zápletky" jsem dvakrát nepobral (proč by se měl kolega policistky zabouchnout právě do této ženské, nevím). Samotný závěr už byl vůbec postavený na hlavu, a v té chvilce jsem začal fandit vrahovi, ať se jich konečně zbaví a můžu jít spát... (01.02.2004)

Thrillerů a krimi filmů, kde nejen policisté ve dne v noci nahánějí nějakého vraždícího úchyla, se objevilo v devadesátých letech jako hub po dešti, prostě pro diváky i producenty atraktivní téma. Společným jmenovatelem většiny z nich bývá peripetie, kdy už i policistům je jasné, kdo je pachatelem, nicméně než je skutečně dopaden, stačí jim obvykle pozabíjet i několik dalších lidí. Vraždy podle předlohy patří k řadě těchto snímků, pro někoho atraktivních, ale pro mě tuctových, neboť jak se říká, opakovaný vtip přestává být vtipem. Předem odhadnutelný děj, vlastně sotva film začne, už alespoň v nárysech tušíme, jak dopadne, a tak se ze slibně vyhlížejícího thrilleru stává nuda... (27.01.2012)

Copycat je bohužel nečekaně podprůměrný thriller o sériovém vrahovi. Chybí mu prakticky všechny podstatné ingredience pro úspěch v mém oblíbeném subžánru. Charisma serial killera neexistuje, naopak, podobné minely při obsazení této postavy se snad ještě nikdo nedopustil. Dva dny po zkouknutí nevím, že tam nějaký SK byl. Abych nezapomněl, můj dojem výrazně ovlivnila téměř nesnesitelná Holly Hunter, jejíž herecká snaha vyzní­vá úplně do prázdna. Tvrdou a precizní­ detektivku ji nevěří­m a totálně mě iritovala svým ultrapisklavým hláskem. Bohužel... Naví­c ani scénáristicky se není­ čeho chytit a Sigourney Weaver možná ještě teď lituje, že si v tomhle nedodělku zahrála. Dámy a pánové... takhle určitě ne!!! 35% (23.11.2011)

Začátek vypadal docela nadějně, ale postupně z toho vyleze spíš Béčkovej thriller. Navíc je to i divně obsazený. Já mám třeba Holly Hunter docela rád, ale tu její drsňáckou pózu jí fakt nejde uvěřit. To samý ten její kolega. Ten taky moc nevypadá jako detektiv z oddělení vražd. Spíš vypadá, že si sem omylem odskočil z nějaký romantický telenovely. A od Sigourney Weaver je taky člověk zvyklej spíš na to, že likviduje mimozemšťany, ale tady se celou dobu jenom tak zoufale tváří a hysterčí. Možná si měla Sigourney Weaver a Holly Hunter prohodit role a dopadlo by to třeba líp. 50% (31.12.2022)

První filmový scénář Ann Biderman, kterýžto námět vypadá slušně, ale při dvou hodinách ho zabíjí opravdu nelogické, nebo minimálně totálně pitomé chování policistů. Jak toho, který se vydá k houkajícímu alarmu ven, když má hlídat byt Helen Hudsonové, tak i následně inspektorky Monahanové. Mimochodem, alarm po chvíli slyšet není a polda pořád nikde. Zločinci to měli dost jednoduché. Vyšetřování se táhne a veškeré napětí se pořád točí kolem bytu soudní psycholožky. Vedle takových filmů jako Sběratel polibků či Sedm snímek s podobným námětem neobstojí. (20.09.2023)