Satanské tango

SÁTÁNTANGÓ (1994) Trvalo mi síce tri dni dopozerať to, ale neľutujem! Satanské Tango je najvýznamnejší film, pravdepodobne, najvýznamnejšieho Maďarského režiséra menom Béla Tarr. Snímka má 430 minút, čo je viac než sedem hodín. Veru, dlhší, jednoliaty film som od tohoto ešte nevidel a asi už ani nikdy neuvidím. Človek by si pomyslel, že dej bude mať, nesmierne veľa postáv, príbehov jednotlivých postáv, možno dokonca až priechod generácií ale nieje tomu tak. Ako je už u Tarra zvykom, jeho zábery sú pomalé, vláčne, skôr poetického zamerania, kde nejde ani tak o dej samotný ako o vizuálnu perspektívu. Hoci je obraz čiernobiely, zábery majú oveľa viac takého toho vnútorného zafarbenia ako niektoré farebné filmy. Snímka zachytáva jednu malú osadu blízko nejakého menšieho mestečka na Maďarskom vidieku. Ide o absolútne zdecimovanú oblasť ktorá po páde komunizmu absolútne stagnovala a zopár ľudí, čo tam ešte nažíva, prežíva zatratenia hodnú anómiu. Zachytenie ľudských duší a príbytkov v takto dezolátnom stave to režisér aj spisovateľ, keďže je to nakrútené podľa novely aj keď som ju zatiaľ nečítal, bolo tak silne realistické až som sám sebe neveril čo vidím. Osobne poznám z podobného kraja rovnako zruinované duše, takže to viem úplne objektívne zhodnotiť a uznať zámer tvorcov, hoci bola knižka písaná ešte v roku 1986.. Je mi strašne sympatické, že scenár písal ako režisér, tak aj samotný spisovateľ Satanského tanga, čo je úplne perfektné, pretože myšlienky písané perom boli adekvátne, a podľa predstáv, vyryté do obrazu. Ono sa mi to počas sledovania nezdalo, väčšina záberov mala viac ako 5 minút, ale snímka sa nakrúcala až 4 roky, čo je dóóósť veľa, na to, že v príbehu ide iba o pár dní. Každý charakter v osade dostane v snímke dostatočný priestor na to, aby sa prezentoval. Divák zistí, že vlastne každý z nich je nejakým spôsobom skazený. Veľa pijú, nepracujú, ale zároveň ani nemajú čas na nič poriadneho, sťažujú sa ale nič preto nespravia. Ich životnú idylku prekazí až správa, že do neďalekého mestečka prichádzajú dvaja ich bývalí obyvatelia, ktorý mali byť už dávno po smrti. Z nejakého bližšie neurčeného dôvodu im musia dať všetky svoje peniaze, čo sa nikomu z nich nepáči ale neodvážia sa im odporovať. Film je plní mystiky. Z dvoch mužov, ktorý prichádzajú je jeden veľmi inteligentný, až by som povedal, že mal v snímke metaforickú úlohu spasiteľa-filozofa. Snímka má aj mnoho sólových vstupov kde sledujeme jednu postavu, ktorá sleduje určitý dej z jej perspektívy, v ďalšej sólovej kapitole zase sledujeme inú postavu, ktorá sa pozerá na rovnakú zápletku z jej perspektívy, je to veľmi zaujímavé ale aj náročné na sledovanie. Celý soundtrack má dokopy dve skladby ale často sa nehrajú, to skôr počúvame zvuk padania dažďa, Je tam tak často, až to udiera na city. V pomalých záberoch sa často nerozpráva a keď už áno, tak ide o sedliacky Maďarský slang plný vulgarizmov, ktorý ma milo prekvapili, keďže ho dobre poznám ale často sa s ním, v posledných rokoch, do vztyku nedostávam, alebo ide o rozprávača, ktorý, podľa mňa, cituje výňatky z knihy. Je to plné básnických metafor a súvetí. Tento film rozhodne nieje jednohubka ani pre milovníkov umeleckejších filmov. Ale stojí za to. (11.11.2015) (méně) (více)

"Lidský život je smysluplný. Bohatý, krásný a špinavý. Všechno a všechny navzájem sjednocuje. A pouze zneužívá svobodu. Plýtvá ji, jako by to byl bezcenný odpad. Lidé nemají rádi svobodu, bojují s ní. Zvláštní je, že neexistuje pádný důvod bát se svobody. Ovšem pevně stanovený řád může být na druhé straně mnohdy děsivý." ____________ Věhlasný dánský režisér Lars von Trier jednou prohlásil, že kvalitní film má diváka tlačit jako kamínek v botě. Inu, dle týhle logiky může být sedmapůlhodinové Satanské tango přirovnáno snad jen k valícímu se balvanu, před kterým není šance uniknout. Již úvodní pasáž s hypnotickým pochodem krav trvající celých 7 a půl minuty předznamenává celkovou stopáž – akorát v řádu hodin, což samozřejmě není jediný superlativum. Béla Tarr, nesmrtelná ikona nové vlny maďarského neo-formalismu zde se svými dvorními herci rozehrává důmyslnou hru, ba doslova a do písmene tančí tango se samotným Satanem. Jenže jednoduchá kriminální zápletka filmu není primární, poněvadž prim tohoto kolosu tkví v bezútěšným existenciálním příběhu, který divákům vnucuje velmi nepříjemný a krutý poznání: na lidském osudu není nic vznešeného, ani dramatického.... Černobílý snímek, vznikající několik let, byl ve své době rázným tvůrčím gestem a manifestem na obranu evropské autorské kinematografie. V roce 1994, kdy povídkové krimi Pulp Fiction Quentina Tarantina definovalo filmový postmodernismus, uvedl Tarr do kin svoji radikální epopej, jejíž idea je víc než jasná: takhle má vypadat autorský film, který promlouvá k duši publika. Zatímco zbylé snímky pomyslné trilogie Zatracení (nihilistický portrét o lidské bezútěšnosti) a Werckmeisterovy harmonie (sociální balada o disharmonii lidství) analyzovaly své dané téma "okrajově" - čímž nechci tvrdit, že se nejedná o kvalitní počiny, ba naopak - tak Satanské tango se noří do týhle existenciální žumpy po hlavě........ Béla Tarr vždy na danou problematiku nahlížel z diametrálně odlišný perspektivy, a krom toho, že ve svých dílech ctí a pokračuje v tradičních šlépějích odkazu filmových básníků Andreje Tarkovského a Miklóse Jancóse, ponoukal se o snahu vnést do stereotypů kinematografie různorodost, jinakost, a minimálně se tak pokoušel změnit její monotónní přetvářku - a to se mu povedlo na výbornou. Zvěsti totiž nelhaly, protože Satanské tango je skutečně monumentální metafyzické veledílo, které je ve své tvůrčí podstatě atektonickou mozaikou plnou tíživých záběrů, které se odehrávají v deprimujícím deštivém surreálném bezčasí, jejichž kompozici lze rozdělit na 12 odlišných kapitol, což přesně odpovídá rytmice tanga (6 kroků vpřed, 6 kroků zpátky). Tarr zde tak inovativně využil svůj jedinečný talent a lásku vůči formalismu a dovedl jej k takřka bezchybnému perfekcionismu, s nímž posléze stvořil nesmírně autentický epitaf, který je zároveň elegickým žalmem o lidské beznaději........ Béla Tarr byl vždy znám jakožto snovač temných kulis, a zároveň velice kreativní člověk zastávající názor, že film je ŽIVÝ OBRAZ. Touto nihilistickou ódou ovšem opěvuje formalismus způsobem, jako doposud nikdy a nikdo jiný. Nejenže odmítá devalvovat čas na úkor diváků, ale především převrací filmovou řeč prdelí naruby. Snímek až observační metodou rámuje krátký úsek ze života obyvatel jedné vesnice v rádoby atemporálním bezčasí, kde neexistuje čas. Tarr však ohýbá filmový čas do takových extrémů, že sám divák nemá sebemenší ponětí o subjektivním či reálném čase. Téměř každá druhá scéna nemá na narativ jakýkoliv vliv - jedná se spíš o paralelní sled letmo souvisejících scén s hlemýždím tempem - a i přes tento prvek děj takřka neobsahuje pražádné hluché místo a nikterak nenudí. Nelze taky ani vyvracet fakt, že děj je jakýmsi pásmem hypnotických vizuálních skladeb vyprávěných skrze sofistikované kamerové krasojízdy - laicky řečeno: vyprávění obrazem. Tarr navíc provokuje ignorací samotné kriminální zápletky kterou načrtne v první hodině, ba ani nerozvíjí děj, a namísto toho dalších 6 hodin bez sebemenších kompromisů bezcitně moří diváka touhle depresivní reflexí o nechuti ze života. V každé scéně také zní znepokojivý zvuk tikajících hodin, který umocňuje nemilosrdnost plynoucího a stále se zužujícího času. Když navíc budete bedlivě sledovat, zjistíte, jak všechny časově paralelní linky vzájemně a neodmyslitelně souvisí. Snímku zejména nelze opomenout jakýsi modus operandi velice atypického pojetí realismu – ona ikonická, téměř půlhodinová pasáž s chlastačkou, v níž jsou všichni (ne)herci skutečně opilí, budiž důkazem...... Děj taky disponuje elementem nejednoznačného střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již sociálních, ideologických či čistě abstraktních. Další z mnoha aspektů je excelentní využití syndromu melancholie a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra jež vede k hořké nechuti ze života - což je signifikantní rys pro náturu Tarrových filmů. Diváka v neposlední řadě uchvátí pečlivá práce s precizní hrou světel a stínů či celkové estetické rámování jednotlivých kompozičních prvků černobílé mizanscény - z hlediska řemesla prostě nejde nic vytknout...... Satanské tango je taky zaškatulkováno jako jeden z nejméně stravitelných pokrmů a pramálo analyticky čitelných subjektů filmový teorie. Nutno podotknout, že značný zastoupení zde mají filozofické teze strukturalismu, minimalismu i naturalismu - a to doslova v každé jednotlivé scéně, kde každý dílčí motiv je jako mnohovrstevnaté ovoce: čím víc odstraníte vrstev a jste blíže k jádru, tím víc je ona specifická pachuť ještě víc hořká. Divák posléze musí sám najít onu intertextualitu a následně vyčíst její materii skrytou mezi řádky – kamera například intimně rámuje obličeje protagonistů a pokouší se tak částečně nahlédnout do jejich tajuplných temných duší. Je proto naprosto neuvěřitelný, jak Tarr vždy mistrovsky dokáže zobrazit zcela triviální a zdlouhavé každodenní okamžiky i obyčeje běžného života zcela beze střihu - a to bez příkras...... A já už nemám další slova, která by dokázala popsat, jakou emocionální díru ve mně Satanské tango vlastně zanechalo a následně tak vytvořilo pustý vakuum. Jakožto cinefil jsem se však rochnil v nepopsatelný filmový euforii, která ve mne stále intenzivně rezonuje. Ve výsledným resumé je Satanské tango nejenom 7 a půl hodiny trvající etalon formalismu, komorní existenciální tryznou, lyricky temnou a přesto překrásnou noční můrou, ale především pak esteticky opojný artový opus, jehož strhující zážitek musí každý okusit na vlastní kůži aspoň jednou za život. Co jsem ani v těch nejdivočejších snech neočekával je, že tento kolos změní můj dosavadní pohled na film jako audiovizuální médium, ba opak se stal pravdou: o to víc si nyní uvědomuju, co filmy dokáží vyjádřit, jaký emoční impakt mohou na diváka mít, jakou myšlenku a poselství v podstatě mohou nést - že film je nejhodnotnějším uměleckým pilířem reflexe života.... Zkrátka, Satanské tango je ryzí zhmotnění umělecké vize, která nestojí za pouhou zmínku - tohle je prostě a jednoduše milník kinematografie a hotová must see záležitost nejextrémnějšího kalibru - zvláštně pak pro ty, kteří holdují mainstreamu. Tohle je totiž FILM s velkým F ve svý nejčistší podobě...... VERDIKT? Redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinná četba pro všechny cinefily.... Silně alegorický až hypnotický veledílo o dekonstrukci času, který vás emočně vyždíme jak kus hadru. Vyčerpávající, nadpozemský zážitek. Bezpochyby nejlepší díl z pomyslné trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka. Víc takových sofistikovaných filmových sond do jámy lvové lidského nitra, které divákům na pohárcích jejich jazýčku zanechají nezapomenutelnou hořkou pachuť. Nemám slov. Čas je obsese. (26.04.2020) (méně) (více)