Amerikai anzix

Naprosto pozoruhodný, experimentálny titul s autobiografickými prvkami [ústredný maďarský emigrant: János Fiala], vrátane i s artovou atmosférou, ako pridanou hodnotou; mi vskutku pripomínal tieto nasledovné súvislosti: a.) estetiku nemého filmu - najmä samotná inšpirácia nielen klasickým Napoleonom [najviac asi scéna s hojdačkou], ale zároveň aj samotným zrodom kinematografie, keď sa ešte nachádzala iba v plienkach; b.) dobové statické fotografie z II. polovice XIX. storočia [Občianska vojna], ktoré tým pádom práve teraz pôsobili, ako by boli »rozpohybované« v úplne nadštandardných postupoch; skrátka, mal som pomerne dosť reálneho zdania, že tento progresívny autor v podaní Gábora Bódyho - „sa proste musel nejakým zázračným spôsobom vrátiť o povedzme viac, ako sto rokov do minulosti, aby na danú problematiku vzápätí nazeral akousi «dobovou optikou,» ktorú si potom prispôsobil podľa svojho najlepšieho vedomia a svedomia,” kedy sme my diváci aspoň poriadne okúsili, aké by to vlastne bolo [z]dokumentovať príslušné udalosti v autentickom časovom priestore - vyzeralo by to asi navlas podobne; c.) postavy, vystupujúce v príbehu, vyzerali, ako vystrihnuté z akýchsi dobových pohľadníc, čo priam umocňovalo realistický pocit z videného, a to konkrétne i v samotnej nadväznosti na výpravu, ktorá síce na prvý pohľad mohla kľudne pôsobiť jednoducho, no zdanie môže koľkokrát klamať, ani sa vôbec nenazdáme. • Rozhodne mala forma značnú prevahu nad obsahom, čo mi tentoraz akosi nijako extra zvlášť zase ani neprekážalo, lebo som zrejme správne pochopil, čo tým chcel básnik totižto povedať → ó áno, a toto filmové dielo si, mimochodom, určite vyžaduje i mimoriadne náročné publikum, aké sa vari nakoniec ponúka. (22.06.2024)

Vizuálne podmanivý experiment Gábora Bódyho tematicky predstavujúci príbeh z obdobia americkej občianskej vojny, kde sledujeme osudy troch maďarských vojakov. Bódyho film je plný symbolizmu a v kompozícií záberov sa zrejme inšpiroval estetikou dagerotypií. Zábery sú miestami preexponované, "poškriabané", alebo roztrhané na kúsky. Vizuálna imitácia dagerotypie dodáva filmu ilúziu reálneho archívneho materiálu a istým spôsobom odosobňuje diváka od diania na plátne. Zvolený spôsob práce s jednotlivými zábermi ale pokladám aj za určitú snahu o referencie na kinematografiu nemej éry. Súčasťou scenára sú aj úryvky z poézie amerického básnika Walta Whitmana, ktorý sa občianskej vojny zúčastnil a v jeho zbierke Leaves of Grass sa tiež nachádza niekoľko básní s touto tematikou. Filmovú hudbu z veľkej väčšiny tvoria klavírne kompozície Franza Liszta. (23.06.2024)

„Jednou jsem četl, že život člověka je jako list ve větru. Někdy se zastaví a potom letí dál, dokud ho nějaký proud navždy nepohltí. Přál bych si, aby ten proud byl zpátky doma...“ Jak už napovídá název (Pohlednice z Ameriky), náhled do bojišť maďarské revoluce 1948-49 a především americké občanské války, nebude žádnou velkou kronikou historických událostí. Spíše právě jen takovými lístky ve větru utrženými z rodinného památníku, ze vzpomínek na náladově pestré okamžiky a prožitky, pohlednicí s pozdravem domů... I vytříbená formální stránka s excelentní černobílou kamerou připomíná sérii delších útržků, rozpohybovaných fotografií, zašlých jistým zubem času, který se odráží na záměrně šedivém a často „trhajícím“ se obrazu. Ze začátku ve mně film budil dojem hůře ztrávitelného experimentu s minimem emocí, postupně mě ale POHLEDNICE dokázala naprosto pohltit do hloubky svých obrazů a každou scénou něčím upoutat. Často až minimalistické záběry z bojišť vystřídává nejen stesk po domově, ale i večerní chvilky po hospodách u kulečníku, hazardních her či piva, na malém prostoru během povídání je zde přítomno mnoho malých velkých lidských příběhu. Taky mě překvapilo, v jakou silnou až zdrcující scénu se může proměnit obyčejné houpání v lese na dřevěné houpačce – kamera v těchto okamžicích na mě přenesla dokonale i tu závrať ze strany nezastavitelného frajírka, i ten děsivý strach přihlížejících svědků. Jedinečnou atmosféru vedle precizní dobové výpravy doplnila hudba hospodských hráčů či potulního mini orchestru, závěrečná skladba mi během doznívání filmového zážitku pořád v uších zní... [90%] (30.08.2021)

Experimentálně laděný a velmi atmosferický film oceňovaného nonkonformního filmaře G. Bódyho vytváří pocit konce, marnosti a předělu (životních a dějinných) etap, na nichž se čas na okamžik zpomalí. Uherští vojáci bojující za maďarské revoluce 1848-49 a další desetiletí bojující v evropských národně osvobozeneckých konfliktech se nakonec octnou v americké občanské válce. Která se sama chýlí ke konci, Evropa a svět již staré ideály zčásti naplnily a tak na ně mohou úplně zapomenout, včerejší psanci a bojovníci se mohou vrátit na amnestii a doma to dnes bude všem jedno - raison d’être hlavních postav pomalu uplývá, soumrak času válčení dělá z kulek jen bzukot včelek na poklidné jarní louce, včely, které již nebodají, ale samy brzy zahynou. Postavy uplývající do nových směrů, nuceny volit se v bezčasí - emigrace zpět domů, nový život v novém světě jako drážní projektant? Obraz rozdělovaný Bódym různými maskami exceluje použitím motivu záměrného kříže, podvojně ztělesňujícího jak hledí pušky, pod jejímž pohledem se odehrával život postav, tak jejich možnou budoucnost jako profesionálních měřičů - práce železničních projektantů v době míru jako smrt po konci všech válek. Pro docenění tohoto formálního postupu doporučuji pustit si autorovo experimentální strukturalistické zkoumání nazvané "Négy bagatell" z téže doby, které dodá tomuto motivu i filmu novou dimenzi. (26.06.2016)

„Jednou jsem četl, že život člověka je jako list ve větru. Někdy se zastaví a potom letí dál, dokud ho nějaký proud navždy nepohltí." Kdyby v tomto těžkém filmovém experimentu bylo vícero takových myšlenek, jako tato, možná bych zvažoval být ve svém hodnocení přeci jen trošku velkorysejší. Ono se tu ale nejen skoro nic neděje, ale i se tu celkově dost málo mluví, takže je skoro zázrak, že tu zazní alespoň ta jedna zajímavá myšlenka. Film jinak hodně koresponduje s názvem film. Celé je to vskutku stylizováno do podoby jakéhosi sledu zažloutlých pohlednic na níž se silně podepsal zub času. Ten občas trhající se obraz bych asi ještě zkousl, ale to jeho dosti časté přeexponování už mě fakt dost rozčilovalo. Stejně tak mě nebavily ty detailistické záběry na bojiště perspektivou zeměměřičského topografu. Ono opakované použití záměrného kříže, které v kontextu válečné doby, v níž se film odehrává, v člověku spíše evokovalo hledí pušky než co jiného, jsem moc nechápal. Ve finále tak nejzajímavější na celém snímku byla asi ta scéna s houpačkou, kde i poměrně excelovala kamera. Ale celkově se obávám, že tyhle experimenty nejsou nic pro mě (a to se považuji za vcelku vnímavého diváka). (19.06.2024)