Revizoři

Revizoři jsou nářez, a že tohle slovo v komentářích často nepoužívám, tak tady prostě musím. Míchá se v tom pachuť nechutě a legrácky a Maďaři to tak dobře smíchali, že jsem se s těma klukama revizorama prostě musel bavit od začátku do konce. Není to nic příjemného, spíše drsná syrová legrácka, na kterou kdekdo nebude mít žaludek, ale když se přesto přebyje, tak si určitě užije, protože s těma klukama to jinak nejde, než si to všecko pořádně užít a hlavně zapamatovat chvilky, který se v životě jen tak někomu nestanou a na který člověk prostě nedokáže zapomenout. TY soutěže, ty fotbalový fanoušci féréncvárošu budapešť, ta syrovost prostředí (kdo by řek, že se dokáže natočit film odehraný skoro celý v metru) ta absurdita řady scén, to všecko se míchá v tomhle filmu spojené s hodně solidní muzikou a vzniká z toho pecka, které později dám šanci a možná to i změnim, protože tahle parta revizorů se v televizi nevidí každej den. (19.01.2009)

Přátelé tohle je nečekaný nářez. Ač se mi při sledování evokovalo několik amerických a japonských starších bratránků, ze kterých si autor bral očividně inspiraci, snímku to opravdu neškodí. Více mi vadila práce kameramana nebo snad nedotaženost režijní práce nebo to jen bylo neumětelství našeho promítače v kině. V některých dialozích nějak chybělo kousek hlavy komunikujících ač záběr nebyl detailní. A jej, jsem to já ale hnidopich. No veskrze od počátečního skoro dokumentu, přes akční komedii až po psychothriller povedená podívaná. A maďarští revizoři v metru dostávají asi pořád nakládačku. (09.02.2005)

Mysteriózní thriller z prostředí metra, které je nerozeznatelné od pražského. Atmosféra opuštěných stanic je navozena perfektně a k tomu je přítomna i řádná dávka humoru. O to více zamrzí, že v závěru to celé vyzní poněkud do ztracena a ač měli tvůrci evidentně za vzor Lynche, tak jeho filmům svým "mystičnem" ani zdaleka nepřiblížili. Přesto se nelze nijak podivovat nad tím, že Revizoři pomalu (ale zato jistě) získávají status kultovního počinu. Až čas ukáže zda zaslouženě. (29.01.2005)

"V tunelech se k spánku ukládá, mramorem si hlavu podkládá. Stíny pod soupravou letí, krev jde z hlavy, z duše smetí. Eskalátor drtí kosti, k nebi stoupá, bez milosti. Medvěde, ach medvěde, kdo mě z hlubin vyvede?" Aneb Bulcsú se zraněnou duší se courá po nástupištích i tunely ve své hlavě a hledá naději, lásku a sílu začít znovu. Kromě této hlavní linie se jedná i o sociologicko zoologický atlas všech známých druhů černých pasažérů i jejich odvážných lovců, dle vizáže a outfitu jasných bezďáků (výborné maskování), doplněný o ukázky z honů, pořádaných v tunelech BKV, budapešťského obludária, čpícího močí opilců i zábavně zmršenou člověčinou. Honů s halali bez úlovku, zato s podzemní psychedelickou techno párty (zene-tánc-őrület). Kdo by chtěl někam nahoru? Tady dole (na společenském žebříčku), se přece dá tak krásně... živořit. Dokud nepotkáte medvídka s tajnosnubnýma, šoustavýma očima (Sandra Nováková zamlada), který vás odvede k eskalátoru, mířícímu zpátky nahoru. Do láskyplného nebe nebo do pekla pouličního a kariérního shonu? Kdo ví. Hodinky a ocenění Pracovník roku 2003 získávají: Bulcsú, za srdečnost, Profesor, za zručnost, Tibi - za důkladnost, Lecsó, za kynologii, Muki, za gurmánství a narkolepsii. Zvláštní ocenění za bezpečnost přepravy: Béla, machineFire (čti mašinfíra :-). A kolik linek tohle boží metro mělo? Tenkrát čtyři. Při druhém zhlédnutí už pět. (17.01.2023)

Vezměte Samotáře, přidejte styl a obsah a máte Revizory. Na úrovni symboliky a metafor jsou místy až urážlivě jednoduší (člověk nemusí být Einstein, aby si domyslel, co představuje podzemní spleť tras v životě člověka, kterému všechno tak nějak padá na hlavu, proč je Medvědice převlečená zrovna za anděla nebo proč je možné vyjít z podzemí teprve tehdy, když je poražena ultimátní hrozba v podobě maskovaného přízraku, který se mezi vraždami krčí někde v postranních tunelech metra), ale to neznamená, že jsou Revizoři nezajímaví nebo nedejbože banální – jsou podaní prostě, ale ne primitivně, příběh je nám znám, ale stále ještě ho stojí za to vyprávět. Jejich síla spočívá v dávkování různých prvků a rovin a jejich kloubení – symboliky s čistým dějem, všedního života se snovostí, komiky s pokusy o výpověď, lehkosti s existencialismem, a hlavně pak obrazové uměřenosti s čistými vizuálními orgiemi. Ač si teď, v roce 2009, říkám, že už na tom s filmy v Čechách nejsme zas tak obludně, na něco podobně osobitého v českém podání si musím ještě počkat (kdy se tu konečně najde herec, který by byl ochoten na brutto zdrhat mezi stanicemi s rozjetým vlakem za zadkem? Jaroslav Plesl? Slušelo by mu to…) (25.08.2009)