Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí

Velmi brutální bulvární dokument pro masy, jenž se snaží dojímat a hlavně glorifikovat. Zajímavých momentů, či režijních nápadů, aby člověk pohledal. Celý ten film je natáčen podivným způsobem, kde kombinuje prázdné záběry s prázdnými slovy, které doplňují občasné zvláštně bizarní otázky režiséra. A ještě obrazem podivně ilustruje. Takže pokud od respondenta slyšíme, že mu někdo spláchl palačinky do záchodu, tak to i skutečně v dotočených záběrech vidíme, případně někdo říká, že zvracel, tak ho vidíme jak se ohýbá k záchodové míse, či byl jako dítě nerad, že sportuje, tak vidíme zezadu dítě táhnoucí sáňky mrskající s hůlkami. Nič moč tedy. To, že se na hlavní protagonistku nelze napojit a že to celé působí jako mírná manipulace, jež nám v nejlepších momentech vráží do ksichtu pantátovská moudra Jana Krause o fašistech a vrcholem jsou věhlasné hvězdy biatlonu, jenž tam jsou úplně k ničemu a chvilkami mi přijde, že čtou připravený text přímo od hlavní hvězdy filmu a takový pocit je už úplný doraz hřebů do rakve úmornosti a znechucení. Opravdu nepodařené. 20% (07.03.2024)

Diváci neví kde je pravda. Gabriela Soukalová má ale jasno a dává nám pořádnou dávku kydání hnoje na téměř všechny lidi kolem sebe. V soukromém i sportovním životě. Petr Koukal je dost možná hajzl, ale tohle oslavování Gabriely je na prostoru 100 minut prostě moc. Zvlášť, když se konci kariéry dočkáme někde kolem 60. minuty a zbytek je už jen totální přešlapování na místě. Nehodnotím její fenomenální sportovní úspěchy, nehodnotím Gabrielu jako člověka, i když nám tenhle dokument možná její charakter dost nastínil, hodnotím čistě tento film. (13.06.2024)

"Celý film byl pro mě velký zážitek, i pro mého manžela. Po deseti letech jsem ho viděla brečet. " - jeden z komentářů níže. Pustil jsem si to jako trest za to, že jsem si spletl časy a nestihl tak maratón Indiana Jonesů v Aeru, takže se kdyžtak omlouvám za to, že jsem třeba doposud vůbec nevěděl, kdo Soukalová je. Z tohoto ignorantského úhlu to pro mě byla zajímavá sonda do toho nejryzejšího bulvárního jazyka, ke kterému se jinak moc nedostanu. A nemůžu nepřiznat, že jsem si to svým způsobem neužil. Je k tomu potřeba ale jistá škodolibost, protože obecnou nezajímavost téměř všech jeho akterů překonává jenom jejich připitomělost. Gabriela Soukalová vypráví o tom, jak jí bylo manipulováno, přičemž je většinu času vmanipulovávána do smešně inscenovaných money-shotů či ilustrací jejích zkušeností (epická scéna s lívancema v hajzlu může žít v mé hlavě rent free do smrti). Do toho bezuzdně žvatlaj mluvící hlavy živoucích důkazů, že pokud se chcete bezpečně pochcat smíchy, nechte sportovce mluvit o čemkoli jiném než o sportu. Ale nejen ti. Dvakrát tam něco žvatlá nějaká záhadná osoba, u který není vůbec uvedený, co tady vůbec dělá a je označená pouze jako "umělkyně". Jediný komik na světě, který v životě neřekl nic vtipnýho, Jan Kraus, si tam střihne svoje "Jó hodná holka, pozdravila a tak..." a pak začne úplně random žvatlat něco o zlých novinářích. Yes, miluju! Samotná protagonistka je vlastně celkem roztomilé tele připomínající mi Brejchovou v Láskách jedný plavovlásky, která nám prostě přišla ukázat svůj trik s pinpongáčema a já se na ní za to nemůžu zlobit. Ale co s tím dělá Větrovský, který spíš než jako režisér působí jak vyhořelej korporátní copywriter po osmym pivu, je v něčem šíleně nesympatická snaha těmi nejlacinějšími prostředky vyvolat dojem obrovského příběhu kolem někoho kdo... je prostě taková nezajímavá máma z předměstí, která občas jen tak mimochodem vytáhne do kamery konkrétní proteinovou tyčinku, abych si na konci titulků mohl přečíst, že tohle promo video bylo spolufinancováno Státním fondem kinematografie. Dopíči cože? :DDD (09.06.2024)

"V době, kdy byla na úplným vrcholu, tak spadla na úplný dno." Gabriela Soukalová byla fantastická biatlonistka, který jsem zarputile fandil. Její konec byl ale hodně divnej. Pak jsem si přečetl "Jinou" a začal jsem ji i s jejím "miláčkem" Koukalem zlehka nenávidět. Doufal jsem, že, po odkopnutí Koukala, tření bídy s nouzí a se slušným časovým odstupem, bude stát dokument za to. Je to ale zoufalý. Kromě záběrů z biatlonovejch závodů, který jsem si rád připomněl, mě nebavilo asi nic. Přesto Gábino díky za ten biatlonovej boom v ČR, protože pro mě je to nejzábavnější sport na světě. (08.06.2024)

Namísto dokumentu spíše adorace často nešťastné a patrně poněkud labilní sportovkyně, která hůlky a flintu hodila do žita, aby je ochotně vyměnila za bulvár. Jenže hodnotit osoby veřejného života na základě pofidérního autorského díla-filmu je nečestné, nesportovní a také nesmírně ošemetné. A tak se raději zaměřím na bizarní a bezradný formát snímku, ve kterém režisér z nedostatku invence a schopností ilustruje vyprávění o tom, jak hrdince někdo spláchnul palačinky do záchodu dramatickou scénkou, ve které hlavní protagonistce kdosi — ano, hádáte správně — splachuje palačinky do záchodu. Jindy zas blonďatou krasavici sledujeme, kterak v zaumně nasvícených záběrech předstírá zvracení, aby tak doprovodila povídání o potížích s příjmem potravy… Ve výsledku nepříliš interesantní blábol a telenovela s celkově dosti děsivým hudebním doprovodem, ze kterého vypichuji zejména ústřední píseň opatřenou dada textem „já teď na kolenou klidně budu tu stát, i kdybych tisíckrát ještě musela spadnout“. What the F? (08.06.2024)