Nahý mezi vlky

Vedle samotného příběhu mě nadchla především jeho jazyková stránka. Nebylo to poprvé, kdy jsem si při sledování filmového ztvárnění dramatu (zní to směšně „drama“ - v čase, kdy každý okamžik vyvažuje věčnost) z koncentračního tábora uvědomil, jak se ty různé řeči, nejen indoevropské!, jednotí v jednu společnou. Němý ústřední hrdina, chlapec (anebo dívka, jak leckdo z „heftlinků“ připouští) v sobě soustředí vše, co se v jeho přítomnosti pronese - a jeho netotožnost (nejen jazyková) odkazuje právě tím nejnaléhavějším symbolem řeči, jíž se marně snažíme dorozumět, právě k této jednotě. Vzpomněl jsem si přitom na - snad ten nelepší - esej Vítězslava Nezvala o mateřštině, v němž uvažoval nad tím, jak oproti němčině, kterou například Milada Součková nebo Thomas Mann pokládali na přelomu třicátých a čtyřicátých let za neplodný jazyk, vzniká na konci civilizace - nová řeč, kterou mluví bojovníci ve španělské válce - tedy muži i ženy různých národů. Tento podivný film mě utvrdil v tom, že tato rajská, všem společná, řeč se rozeznívala i v koncentračních táborech, ba v nich především. (08.08.2020)

Velmi dobrá kamera, výprava, masky a můj oblíbený herec Armin. :-) Jinak ale je to zbytečně zdlouhavé, dvě hodiny jsou na tento příběh moc, těch komunistů a vnitřního odboje je na mne rovněž hodně (tvl, kde a jak sehnali tajně tolik zbraní?), a popravdě, o takhle benevolentním koncentráku, kde si vězni sami velí a rozhodují, by v jiných koncentrácích mohli jen snít. A nakonec mi přijde, že to děcko je tu tak nějak navíc, pokud tedy neznamená to nové, lepší příští, to komunistické. Navíc všichni jsou tu buď jen stateční muži, nebo práskači, nic mezi tím, a ostatně ani ti tři vedoucí lágru nejsou nijak dobře psychologicky prokresleni. Chvílemi jsem se i ztrácel v motivacích, proč kdo dělá co. A protože mi to přišlo takové vychcaně vypočítavé, žel mne to ani emotivně nějak nevzalo. (28.06.2023)

Silný príbeh s veľkým odkazom. No nepáčila sa mi dramatizácia a celkovo i forma, akou sa snažili autori námet spracovať. Čakal som väčšie emócie. Tiež kostra príbehu občas dýchala miernou nudou, navyše niektoré situácie tu zachádzali do zbytočného chaosu okolo postáv s banálnym vyznením. V tomto smere mi to trochu pripomenulo snímok od Agnieszky Holland - V tme (2011). No narozdiel od neho sa v tomto prípade nedá uprieť aspoň istá dávka autentickosti. Lepší priemer. 65/100 (30.01.2018)

Iba nedávno mal na STV1 premiéru remake tohoto filmu a dostal som chuť na originál. Táto staršia verzia z roku 1963 sa mi zdala o čosi vierohodnejšia, čo je v takýchto filmoch zásadná vec. S blížiacou sa červenou armádou Nemeckí dôstojníci tušili, že sa budú musieť zodpovedať za svoje činy, preto boli mnohí z nich o dosť povolnejší a miernejší než v začiatkoch. Samozrejme nie všetci ako môžme vidieť aj tu. Fakt by ma zaujímalo ako to bolo v skutočnosti. 70%. (22.01.2017)

Do koncentračného tábora je prepašovaný malý chlapec. V kufri. Bez viditeľných otvorov na dýchanie. Ale o technikáliách nechcem písať. Problém je, že namiesto živej bytosti tu dieťa zohráva skôr úlohu pasívneho talizmanu, ktorý si jednotliví trestanci kedy chcú pomojkajú v náručí, aby mali lepšiu náladu. A on drží ako hluchý dvere. Žiadny vzťah si s ním nikto nebuduje. Raz sa zasmeje a dvakrát rozplače. Dajú mu mlieko a trocha najesť. To je všetko. Inak by si divák mohol myslieť, že ide o figurínu. Myšlienka super. Je synom nikoho a zároveň všetkých. Ale prevedenie ma núti pokladať ho za kulisu bez duše. Film postupom času naberá patričné tempo. Je krutý, ako sa na túto tému patrí. Len vtedy už sa dejú veci nezávislé od najmenšieho obyvateľa Buchenwaldu, ktorý by tam v podstate ani nemusel byť. (23.05.2023)