Dědictví aneb Kurvahošigutntág

Jeden z nejlepších takzvaných porevolučních českých filmů. Podobně jako Hoří, má panenko se také Dědictví musím smát od začátku do konce. Smíchem se totiž bráním tomu, abych celé dvě hodiny přemýšlel, jak moc je tenhle snímek aktuální a, ano, drsně pravdivý. Každý z nás totiž zná nějakého toho Bohuše... A kdekdo jím občas i je. (19.11.2009)

"Paní doktorko, vy ste doktorka?" Společně s Pelíšky náš nejlepší porevoluční film. Navíc je třeba ocenit, že zatímco Pelechy jsou retro. Dědictví je jasnou dobovou výpovědí. Schválně se na ten film koukněte znovu všichni ti co jste mu kdysi dali menší hodnocení než 3 hvězdy, uvidíte jak chytře jej Věra Chytilová vymyslela. 100% (18.05.2007)

Ohodnotit tenhle filmek je dost obtížný, buď vám buranství přijde vtipný, nebo ne. Ale ejhle, ono je tu za buranstvím skryto i něco jiného, něco víc. Chytilová se přes zdánlivě samoúčelnou a jednosměrnou zábavu dostává až do pomalu filozofických témat. Tedy aspoň mně to tak připadalo. Ale nakonec tenhle film je přece jen komedie a já se u toho místy smál dost, zvlášť několik scén je naprosto dokonalých, místní osazenstvo postkomunistické vsi je autentické, některé hlášky (právem) zlidověly. Jen škoda, že je film tak rozvleklý. Když se na place sejde duo Polívka a Donutil a dostanou od Chytilové svobodu, vytvoří na jednu dobrou nezapomenutelné scény...já znám skoro celý film nazpaměť, ale hlášky tu házet nebudu, stejně je znáte všichni (i vy, co se vám to nelíbí). Dědictví je prostě jednoduchá komedie a zároveň složité drama. (02.10.2008)

Paní Chytilová stvořila kultovní film. Ukazuje kromě nádherně vykreslených charakterů taky směšnost celého našeho porevolučního snažení, alespoň nezapomeneme na slavnou éru fialových obleků a bílých ponožek:). Uvidíte možná životní výkon Bolka Polívky (pomineme-li Zapomenuté Světlo), skvělého Miroslava Donutila, nezapomenutelnou Ivanu Chýlkovou (paní doktorku:)), uslyšíte hafo kultovních hlášek (které film proslavily) a uvidíte i paní exprezidentovou:) (28.03.2003)

„Želvy nežeru.“ V r. 1993 som mal sladkých 12 a keď som tento film videl prvý raz (a potom v sto reprízach), smial som sa tak, až ma brucho bolelo. Pamätám si, ako sme si to s mamou nikdy nenechali ujsť a od rehotu sme skoro padali z gauča. S odstupom rokov však bláznivú komédiu o Bohušovi Stejskalovi vnímam nie ani tak ako bláznivú komédiu, ale ako mrazivé (!) obzretie za temnými 9O. rokmi plné podnikateľov v teplákoch a do očí vrážali socialistické budovy s do noci vysvietenými erotickými podnikmi. Mix čohosi starého a zároveň moderného bol príšerný, gýčový a neviem aký ešte, ale určite nie fajn. Režisérka vynikajúco zvláda prácu i s najnepodstatnejšími postavičkami a to dokonca do takej miery, až máme v mnohých scénach (Karel Gott, scéna z reštaurácie na tému "Nová doba") pocit, že sú to reálni ľudia natočení skrytou kamerou. Obzvlášť Bohušova parta hic je skutočne neskutočnou zbierkou sociek, skrachovancov, stroskotancov, nímandov, exotov, týpkov a hňupov (a Jozef Kroner vo mne vždy vyvoláva smútok, v tomto filme nemal nikdy hrať podľa mňa); mohli jej dať seriálový spin-off. A keby som hodnotil kultovosť hlášok ("Jak na dno? Do dna!"; "To je moc!"; "Rozhodím ti sandál."; "Hovno z nutrie."; Je tady ten pan Stejskal.") a dialógov (Tak kde jsem to skončil?" - "Na ministerstvu."), musím dať 5*. Lenže o satiru sa snažiaci scenár často stráca tempo, mnohé scény sú zbytočné („Čepičku nechci!“) a technická stránka (strih, zvuk... a to sa v týchto veciach vôbec nevyznám) nepatrí práve k najkvalitnejším. Takže "len" 4*. (29.12.2004)