Faunovo velmi pozdní odpoledne

"...jak ten čas letí. Jo to on už je zase podzim..." Touhle větou, vyřčenou záhy po faunově probuzení se vpodstatě sumarizuje celé jeho devadesátiminutové odpoledne vyplněné absurdními nehodami a náhodami a starými a novými kůžemi a tatrmany a Vivaldim a "ženská v domě není pro mě". Absurdními, ale na rozdíl od jiných českých komedií (čímž rozhodně nechci tvrdit, že Faunovo velmi pozdní opoledne lze jen tak jednoduše a čistě zařadit do kategorie komedie) je zde nadsázka pořád stejně nadsazující, resp. je jedním z hlavních vyjadřovacích prostředků a není použita pouze jako příležitostný nástroj pro příležitostné vytváření příležitostně rádoby třeskutě vtipných situací (bez nadsázky by se "divák" popadal za břicho, takhle to vyženem ad absurdum, ať se popadá i za koule). Ale tohle všechno je naprosto evidentní a nejspíš to píšu jenom jako reakci na nějaký komentář, kde uživatel vytýká faunovi trapné chování - no ano, jsou to manýry napřesdržku, ale nelze je nebrat s humorem stejně jako s vědomím, že tímhle karikováním není Chytilová zas až tak daleko od pravdy - samozřejmě víc obecné než konkrétní, jakkoliv se to tváří naopak. Shrnuto podtrženo - Faunovo odpoledne stihla ještě Chytilová, zdá se, natočit ve své umělečtější éře. A rozhodně nelze na závěr nevyzdvihnout, že celý film je zabalen v krabici krášlené flétnou páně Stivínovou, která míchá Debussyho s místy barevným a místy zetlelým listím asi trochu okatě symbolickým, leč esteticky ne nepříjemným způsobem. (23.03.2010)

Když se v českém filmu objevil Leoš Suchařípa a začal "extrrrémně zdůrrrazňovat své errr", vždycky mi na tváři vyvstal úsměv. Bohužel to byl herec stvořený pro příjemné vedlejší postavy a když svou neměnnou pózu protáhl celým filmem, opakoval do úmoru stereotypní fráze a nebo si něco nepochopitelného promlouval, zůstala jen nuda. Té nepomohla ani Chytilová, která nechala vedlejší ženské postavy jen valit oči, pitvořit se a hlavně přehrávat. Možná jsem ho jen a jen nepochopil, ale Faun mi kromě pocitu marnosti nedal vůbec nic. (07.02.2007)

Sarkasmus Chytilové jde pod kůži a pionýrka feministického pohledu na svět u nás se s pány tvorstva moc nemazlí. Faun coby symbol mužství pocházející z mediteriánských bájí tu je zastižen v podzimu svého života a má podobu fenomenálního Leoše Suchařípy, jehož doslova fyzické herectví posouvá percepci někam dál, až k pocitu, že divák je svědkem mimořádného jevu - Suchařípa se často doslova dusí a zalyká textem a jeho sešlý Casanova má v sobě sukničkáře i slabocha zároveň. Více než zjevná je aluze na báseň Faunovo pozdní odpoledne, kterou napsal francouzský prokletý básník a symbolista Stéphane Mallarmé. I jeho Faun především vzpomíná na své obcování s nymfami. Faun, Pan, Satyr či Silén je přírodní božstvo spjaté s lokalitou lesa a bylo původně v naračním světě mediteriánů chápáno jako bytost pozitivní, křesťanství ho však vytlačilo do sféry démonické, negativní. Tenhle zajímavý posun jakoby se odrážel i v konceptu Věry Chytilové - muž je ochranitel, přirozený spojenec ženy, který je ale často více než směšný, sebestředný, ješitný a třeba hypochondrický, na což Chytilová ráda poukazuje...navíc reflektuje jev poněkud více obecnější, a totiž fenomén přechodu, který nepostihuje jen ženy, ale zjevně i mužskou část populace, počínající krizi středního věku pak mnohý z mužů řeší přerodem ve Fauna a tuto zahání čím dál mladšími a mladšími milenkami. Jsme směšní a zároveň tragičtí tvorové... (16.06.2011)

Příběh stárnoucího donchuana mě bavil po letech snad ještě více. Snímek samozřejmě stojí na kreacích Leoše Suchařípy, ale zde funguje naprosto všechno. Výtvarný vklad Ester Krumbachové (obrazové koláže a hrátky s listím připomenou Sedmikrásky), Stivínovo jamování i neklidná kamera Jana Malíře (poznávací to znamení většiny filmů Chytilové). Jak ten čas letí...a koberce mraků se ženou nad Prahou... A snad i více než dříve jsem si uvědomil, že v druhém plánu vzdává režisérka hold milované Praze (stvrzeno v Neklidném srdci Evropy). Panorama, domy, uličky, zákoutí, parky, Hrad, Nerudovka, Malostranská, zámecké schody... Humor střídá smutek, podzim života je neúprosný. Vrcholná scéna se smrtí je komická a děsuplná současně. Tam protiklady splynou v jeden obrovský oxymóron. Dívky, ženy, módní kreace (na ty logicky Chytilová nezapomínala). A nelze zapomenout na drsné promluvy o světě a společnosti, o tom, že jedinou jistotou v životě je SMRT. Ve své době rozhodně provokativní film o společnosti, svobodě, možnostech a nemožnostech dokáže oslovit i dnes. Ale, ale dnešní nepřipravený divák rozmazlený hollywoodskými prefabrikáty Chytilové absurdní podobenství zřejmě nepřijme... (13.03.2014)

Starnúci pracovník zahraničného obchodu rád zvádza mladé slečny. Veľmi jednoduchučký dej rozvinutý spojenou kreativitou režisérky a spoluscénaristky Ester Krumbachovej výrazne získal na kvalite práve nadstavbou. Či už ide o výtvarné riešenie záberov prírody, Prahy podfarbené hudbou s výraznou Stivínovou píšťalkou, alebo o tragikomické počínanie donjuana mierne za zenitom (nezabudnuteľný Leoš Suchařípa). Zánik a zúfalstvo osamenia utopené v odoznievajúcej vlne rozkoše sa vari nikde tak pekne nepodarilo ukázať. Okrem uvedeného ma nadchla i opilecká scéna v závere filmu, ktorá ozaj nemá chybu. Chytilová bola v 80. rokoch (a koncom 70.) v plnej forme a filmy z tohoto obdobia sú podľa mňa jej najsilnejším tvorivým obdobím. (28.10.2004)