Režie:
Věra ChytilováKamera:
František VlčekHudba:
Miroslav KořínekHrají:
Dagmar Bláhová, Jiří Menzel, Jiří Kodet, Evelyna Steimarová, Nina Popelíková, Bohuš Záhorský, Jiří Lábus, Jana Synková, Kateřina Burianová, Jitka Nováková (více)VOD (5)
Obsahy(1)
Film Hra o jablko režisérky Věry Chytilové se pokouší komediální formou zachytit podstatu neustálého sporu mezi mužem a ženou a zároveň najít odpovědi na otázku, do jaké míry je možná hra s lidskými city a kdy a jak přestává být hrou. Hrdiny příběhu jsou porodník dr. John, svobodný muž po třicítce, v soukromém životě značně sobecký, a mladá zdravotní sestra Anna Šímová, která vzdor svému na pohled ztřeštěnému chování má k životu mnohem odpovědnější přístup. John k dívce naváže, jako před tím k tolika jiným, povrchní vztah. Jeho hra na lásku se však tentokrát obrátí proti němu. Když se pokusí napravit svou chybu, je už pozdě. Lze si totiž hrát v životě, ale nelze si hrát na život. Proto na Johnovo: "Ale já už si nechci hrát" Anna odpoví: "To je škoda, my právě hledáme někoho, kdo to umí". Motiv jablka, provázející příběh, je symbolem poznání charakteru lidí, symbolem ovoce lidského konání i symbolem plodu lidské lásky - dítěte... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (124)
Porody dětí jako ve fabrice, ztřeštěná zdravotní sestra v práci, doktor zapleten do milostných intrik včetně sexu s kolegovou manželkou, po ulici výkřiky prodavačů novin o dívce, která už v 19ti má za sebou kriminál... Tohleto že je socialismus? Jo, je to především život po všech stránkách dějící se klidně za jakékoliv doby. Navíc v hodně originální optice Věry Chytilové, která se s těmi soudruhy prostě nepáře a tady jim to zase krásně naservírovala! :o) Navíc nemá ani v téhle době problém nechat producírovat obě hlavní herečky ve výrazných erotických scénách či na značném prostoru na plátno angažovat výstředně zpívající Jitku Novákovou s avantgardními skladbami Miroslava Kořínka. Po prvém zhlédnutí mi kdysi z filmu utkvěly v paměti hlavně nepříjemné záběry z porodu v přímém přenosu, po reprízach s jistým odstupem si začínám Hru o jablko spájet hlavně s nadčasovým tématem, z dnešního pohledu již roztomile provokativním nádechem a skvělými výkony hereček Dagmar Bláhové a Evelyny Steimarové. Jeden z těch filmů svérázné paní Věry, který nabídne srozumitelný příběh, i po letech funguje jako skvělá komedie i drama k zamyšlení zároveň. K případnému plnému hodnocení mám ale malinko problém s Jiřím Menzelem, kterého si vážím jako režiséra skvělých filmů, ale jako herec v roli záletného milovníka mi moc nesedí, nevím... a také Kalamitu z roku 1980 mám o něco raději. 85% ()
Režisérský rukopis Věry Chytilové mě nepřestane fascinovat, takovej ostrej střih se v naší kinemtografii snad nevidí. Na rok 1976 naprosto nadpozemské dílo i dneska to má v sobě neuvěřitelnou energii a výpovědní potenciál. Jiří Menzel asi v životní herecké role a Dagmar Bláhová sexy fatalka jak víno. ()
Ve Hře o jablko Chytilová – podobně jako v některých svých jiných filmech – syntetizuje celou soudobou společnost. Soustřeďuje se především na problém toho, jak se jednotlivec vztahuje ke svému bližnímu, a ke svému prostředí a na protikladu ústředních hrdinů – lékaře Josefa a zdravotní sestry Anny – tuto situaci nahlíží jako genderově podmíněnou. Nepřítomnost pozitivních mužských příkladů a relativizace ženských prohřešků a zločinů (důsledně nahlížených poměrně k jejich závislosti na mužích – partnerech) tento soud sice odhaluje jako ideologizovaný, ale v maskulinně založené společnosti do značné míry oprávněný. K dokonalosti snímku by přispěla právě další dějová rovina, která by režisérčino rozhodné svědectví problematizovala. Přesto – v daný čas na daném místě – musel film zákonitě otřást základy socialistické společnosti, která se dnes zvláště v levicově založených platformách pokládá za přinejmenším latentně feministickou, nebo alespoň „pro-žensky“ založenou. Tento úsudek, který mě pokaždé spolehlivě otráví, ovšem prozrazuje právě onu trvalou hlubinnou maskulinitu české společnosti, která již od dob RKZ volí před skutečností a pravdou instrumentalizovaný obraz: takovou přetvářku, která úspěšněji a rychleji dosahuje ušlechtilých (nebo zdánlivě ušlechtilých) cílů, než vzájemně porozumivý dialog. Toto téma ve filmu zpřítomňuje úžasně citlivě rozprostřená divadelnost. Divadlo zde prorůstá – implicitně a (návodně) i výslovně – dialogy i stylizací dějišť, a režisérka je ještě zdůraznila obsazením některých herců z tehdy nekonvenční Ypsilonky. Klíčovým pojmem filmu je zodpovědnost – a nepřekvapivě o ní má povědomost právě jen ta jediná – žena. Zodpovědnost totiž spočívá v porozumění i sobě samému, ve vědomí vlastní síly a váhy, té tíhy, s níž se klademe na bližní tělo – blízkého člověka i mateřské planety. Doktor Josef je nezodpovědný a žvaní – a svou žvanivostí a svou nemateřskostí dokonale paroduje evangelijního svatého Josefa. Svým podivným přístupem k vlastní profesi také paroduje světcovo řemeslnictví – a tato analogie ozařuje další z deficitů filmu: je extrémně alegorický – a tedy (a paradoxně) silně maskulinní. Chytilová své vyprávění obdivuhodně konstruuje – tedy: spíše soustruží, než vypráví – a prokládá ho jinotajnými obrazy, zvláště s vizuální hrou s odkazy biblickými, čímž svůj soud nad mužstvím posvěcuje jako odvěký a bytostně vstřebaný kulturou. Tím se zároveň poněkud znevažují naturalistické záznamy porodů apod. – nevyznívají jako zázrak života ani svým chladným podáním (a kontextem) jako ponížení porodu v socialistickém (ale jistě i kapitalistickém) státním porodním průmyslu na pouhou produkci občánků (občanů), ale jako vyprázdněný a teprve dodatečně zvýznamněný zjev – právě ponížené ženy. Maskulinní jazyk se tak ve filmu s ženským poselstvím střetá, nespojuje se, a tedy ani nic neplodí. Androgyn se z něho nerodí, nic se nemění. Chytilová, vnímající svět v mylných binárních opozicích, si neuvědomuje, že budoucnost nespočívá v genderové výměně, ale v prolnutí rodů, ve vůli jednotlivce posílit rovinu, jen zdánlivě protikladnou jejich tělesnému pohlaví, a přijmout takto proměněného i svého partnera. – Přesto i ten dávno sňatý klobouk opět snímám… () (méně) (více)
Som rád, že som sa po dlhej dobe dostal k tomuto filmu, z ktorého si väčšina divákov zapamätá iba množstvo detí derúcich sa v priamom prenose na svet. A bez váhania mu pridávam hviezdičku. Vôbec neriešim opisované morality, feminizmus, miesto tohto filmu v tvorbe Věry Chytilovej. Riešim iba životný výkon Dáši Bláhovej, precízny aj v detailoch. To jej klaunstvo navonok mi vzdialene pripomenulo najlepšie filmy Giulietty Massini. Až na občasnú stratu tempa som bol nadmieru spokojný. Takže, ať si kdo chce, co chce říká, odo mňa je to za štyri. ()
Nikdy bych nevěřil, že bych Menzelovi s jeho mnišským vzezřením (trošku jsem si zapřeháněl) kdy mohl uvěřit nezodpovědného bonvivána. Leč stalo se! Radost ho v této protiroli sledovat, totéž mohu říci i o Dagmar Bláhové. Na každý pád - a to je ještě důležitější zjištění - Chytilové filmy mě (nejen) skrz ty své geniální střihy počínají zajímat čím dál tím víc. Jsem si vědom, že nemám nakoukáno, avšak z českých autorů mě víc oslovuje snad už jen Jan Švankmajer. ()
Galerie (11)
Zajímavosti (21)
- V Praze byl film do 18 let nepřístupný, v jižních Čechách se nepromítal vůbec. (ČSFD)
- Snímka Hra o jablko sa dostala do juhočeských kín až v roku 1989, nakoľko bola dovtedy príslušnými miestami odmietaná ako film kaziaci socialistickú morálku. (dyfur)
- John (Jiří Menzel) a Marta (Evelyna Steimarová) se scházeli ve vile režisérky Věry Chytilové na adrese Pod Havránkou 619/22 v pražské Troji. (sator)
Reklama