Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Honza Dostál opustí studium vysoké školy, aby si mohl splnit sen a stát se strojvůdcem. Je trochu naivní, ale cílevědomý. Odmítne pracovat u otce v nádražní hospodě a přihlásí se v kanceláři ČSD. Vstupní lékařská prohlídka málem vše zhatí, když Honza z pečlivosti váhá nad testem určení barev. (Filmbox)

Recenze (221)

Pepinec 

všechny recenze uživatele

Bolek Polívka mi připomínal spolužáka ze základky, který chodil do školy v nádražácké čepici, na lavici vedle penálu a lahve s pitím měl plácačku výpravčího, smrděl vyjetým olejem motorového osobáku a uměl namalovat lokomotivu jedním tahem. Celý film Kalamita pak zase připomíná každou druhou cestu ze Třebové do Prahy s Českými dráhami. Jestli bylo účelem zkritizovat socialismus, lavina mě o pár desítek let minula. Naštěstí. ()

pytlik... 

všechny recenze uživatele

Jedna z našich nejpovedenějších komedií, plná náznakového ("nedotaženého") humoru, který ze všech druhů legrace působí nejvtipněji. Škoda, že se nedá někde zhlédnout Pechův výkon, Polívka říkal, že hrál roli dědka, co pořád vykřikoval, že se blíží konec světa. Na konci měl spadnout do jámy, Polívka do ní nahlédl a říkal, jé hele, to je sranda, dědek konecsvěták si zlomil nohu! Jinak na příkladu Kretschmerové a Synkové se projevila stará známá pravda, jakáže jediná věc je horší, než když se nám nedaří sbalit hezkou ženu. Když po nás šíleně jede žena ošklivá. ()

Reklama

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Jeden takový typicky volný den uživatele pshimi. Ráno vstanu a pomazlím se svou sbírkou vláčků. Vyhodím z postele slečnu, aby nepřekážela protože se chystám začít stavět železniční trasy v ložnici. Během stavby kolejí zjištuji, že mě v ložnici překáží nábytek a já tak nemůžu stavět okolí vlakových tras, nádrážím počínaje a panďuláčkama - vlakovýma dělníkama konče. Začnu vyhazovat nábytek z ložnice. Skříň postavím před dveře koupelny, čímž zabarikáduji slečnu, která se v ní zaručeně nachází, což se ve finále ukáže jako geniální tah, protože uvězněná holka v koupelně má dostatek času, aby se nalíčíla, nabarvila, odbarvila a znovu nabarvila, ale už tou správnou barvou, stačila si udělat řasy, učesat, přesat, vyfenovat, a ještě jednou učesat a přečesat a já tak neriskuju, že náhodou vyleze a zeptá se mě jestli může použít můj parfém, protože ona všech svých pět parfémů vypotřebovala včera večer. Stavba železničních tras trvá hodiny, protože se nemůžu rozhodnout zda postavím trasu Praha - Ostrava od okna ke dvěřím nebo ode zdi ke zdi. Hodně času taky zabere rozmýšlení kam umístím Vídeň a kam Bratislavu. Když jsou všechny tratě, koleje, města i vlakový dělníci rozmístěni v mé ložnici, přichází velmi důežitá chvíle, musím určit kolik vlaků kam bude jezdit a jakou jim přidělím lokomotivu. Pak zapínám ve svém magnetofonu zvuky, které si už pět let nahrávám po různých nádražích a okolí železničních tratí. A konečně přichází ten nejslastnější pocit co jsem kdy zažil, zmačknutí čudlíku !!! Vláčky v mé ložnici se rozjíždějí. Bohužel jen na chvíli, protože můj železniční systém jsem vybudoval tak důkladně, že vyhazuju pojistky v celým baráku. Na chodbě slyším rozhořčené hlasy sousedů. Dělám že nejsem doma. Koukám na hodinky a zjištuju, že je čas k jídlu. Vypouštím slečnu uvěznou v koupelně . Vychází krásně upravená princezna, leč také viditelně nasráná samice. Na mou žádost zda by mě neuvařila svíčkovou reaguje negativně a já zjištuju že facka umí pořád pěkně štípat. Místo do kuchyně, otevírá dveře na chodbu a odchází. Nevadí ještě jsou tu vlaková nádraží se svou levnou stravou. Utíkám na nádráží, vbíhám do restaurace a objedávám si guláš. Během čekání na jídlo vyřizuji žádosti vousatých pánů, kteří používají parfém z velmi nepovednou vůni o cigarety. Stíhám ještě vyřídit žádost chlapců s kohoutem na hlavě a krysou na rameni, kteří mají tu smůlu a každej den jim ujíždí mezinárodní rychlík do Japonska za který dali svoje poslední peníze a teď nemají na novou jízdenku. Říkám si, že taková smůla se může přece stát každýmu a tak jim dávám peníze na další jízdenku. To už, ale přichází čísnice s gulášem. Během vteřiny je u mého prázdného stolu plno lidí. Začíná psychologická válka o jídlo. Já prohrávám, platím, nechávám guláš na pospas lidské smečce a opouštím restaurant. Je 14:45, za 5 minut mě jede vlak do Lužné u Rakovníka, kde je muzeum vlaků a skutečně v 17:18 vlak přijíždí a já odjíždím za svými vláčky. Cestou si říkám, že až se vrátím ze železničního muzea v Lužné, pokusím se zprovoznit svou železnici v ložnici. () (méně) (více)

Anderton 

všechny recenze uživatele

Možno najsympatickejšia Polívkova postava, možno najzáživnejší Chytilovej film (pokiaľ nerátame Dedictví). Prelnutie artu a komercie, vtipu a trpkosti, českej hřejivosti (to ale iba tým vtipom) a chladu nielen okolitej zimy, ale aj ľudských vzťahov. Kalamita kulminuje v závere, avšak divák sa nedočká tradičného konca, kde hlavný hrdina nájde, čo hľadá a my to sním spoločne budeme rovnako hľadať neúspešne. V Kalamite cítiť ozveny novej vlny, ale nevnímam ju ako retro, skôr film, ktorý presne zapadá do obdobia svojho vzniku. Bohvie prečo som mal film z detstva zafixovaný ako ten, ktorý sa celý odohráva v snehu zasypanom vlaku. Pokiaľ márne hľadáte stále neúspešne k Chytilovej cestu, tu sa môžete úspešne chytiť. ()

sud 

všechny recenze uživatele

Vrátil jsem se domů. Venku pršelo, blesky lítaly a já si chtěl nějak zkrátit chvíli. Nakonec jsem se rozhodl, že si pustím nějaký film. Objevil jsem titul "Kalamita" a mnoho nečekaje si jej pustil. A bylo to to pravé, co jsem potřeboval, odpočinková záležitost. Nesmělé trampoty nesmělého začínajícího mašinfíry na malém nádražíčku mě naprosto okouzlily svojí upřímností a opravdovostí. Věra Chytilová dala na nějakou dobu vale feminismu a napříč osmdesátými léty natočila pár skvělých filmů. "Kalamita" mi připomněla Novou vlnu 60. let. Režisérka tak nejspíš vzdává hold tomuto období, ve kterém i ona začínala. Ovšem co mne zasáhlo úplně nejvíc byly naprosto civilní herecké výkony. Všichni herci jakoby byli sami sebou. Rozevlátý mladík Bolek Polívka, energická Dáša Bláhová, praštěná Jaroslava Kretchmerová, uťápnutý učitel Zdeněk Svěrák, bodrý řezník Bronislav Poloczek či nepříjemný pingl Boris Rösner (při jeho scéně jsem si vzpomněl na scénu host vyhazuje vrchního z "Dědictví..."). Do všeho hraje skvělý hudební doprovod Laca Decziho. "Kalamita" je na jednu stranu reálný obraz železnice 80. let, na druhou stranu neuvěřitelně lidský a příjemný film, při kterém se spolehlivě nechají dobít baterky. 95%. ()

Galerie (11)

Zajímavosti (24)

  • Malú úlohu strojmajstra Doudu si vo filme strihol aj skladateľ Laco Déczi, ktorý odmietol rolu učiteľa. (Raccoon.city)
  • Otec Věry Chytilové měl nádražní restauraci, dobře proto znala toto prostředí a jeho specifickou atmosféru. (Silencia90)
  • Filmovalo se v Jablonci nad Nisou, Kořenově, na Smržovce, Dolní Polubný v nádražní budově a na železniční trati Harrachov - Kořenov. (M.B)

Související novinky

Věra Chytilová 1929 - 2014

Věra Chytilová 1929 - 2014

12.03.2014

Ve věku 85 let dnes zemřela Věra Chytilová, svérázná režisérka a scénáristka. Studovala architekturu, později FAMU. Pracovala jako manekýnka, kreslička, poté na Barrandově jako klapka a pomocná… (více)

Reklama

Reklama