Kalamita

Jeden takový typicky volný den uživatele pshimi. Ráno vstanu a pomazlím se svou sbírkou vláčků. Vyhodím z postele slečnu, aby nepřekážela protože se chystám začít stavět železniční trasy v ložnici. Během stavby kolejí zjištuji, že mě v ložnici překáží nábytek a já tak nemůžu stavět okolí vlakových tras, nádrážím počínaje a panďuláčkama - vlakovýma dělníkama konče. Začnu vyhazovat nábytek z ložnice. Skříň postavím před dveře koupelny, čímž zabarikáduji slečnu, která se v ní zaručeně nachází, což se ve finále ukáže jako geniální tah, protože uvězněná holka v koupelně má dostatek času, aby se nalíčíla, nabarvila, odbarvila a znovu nabarvila, ale už tou správnou barvou, stačila si udělat řasy, učesat, přesat, vyfenovat, a ještě jednou učesat a přečesat a já tak neriskuju, že náhodou vyleze a zeptá se mě jestli může použít můj parfém, protože ona všech svých pět parfémů vypotřebovala včera večer. Stavba železničních tras trvá hodiny, protože se nemůžu rozhodnout zda postavím trasu Praha - Ostrava od okna ke dvěřím nebo ode zdi ke zdi. Hodně času taky zabere rozmýšlení kam umístím Vídeň a kam Bratislavu. Když jsou všechny tratě, koleje, města i vlakový dělníci rozmístěni v mé ložnici, přichází velmi důežitá chvíle, musím určit kolik vlaků kam bude jezdit a jakou jim přidělím lokomotivu. Pak zapínám ve svém magnetofonu zvuky, které si už pět let nahrávám po různých nádražích a okolí železničních tratí. A konečně přichází ten nejslastnější pocit co jsem kdy zažil, zmačknutí čudlíku !!! Vláčky v mé ložnici se rozjíždějí. Bohužel jen na chvíli, protože můj železniční systém jsem vybudoval tak důkladně, že vyhazuju pojistky v celým baráku. Na chodbě slyším rozhořčené hlasy sousedů. Dělám že nejsem doma. Koukám na hodinky a zjištuju, že je čas k jídlu. Vypouštím slečnu uvěznou v koupelně . Vychází krásně upravená princezna, leč také viditelně nasráná samice. Na mou žádost zda by mě neuvařila svíčkovou reaguje negativně a já zjištuju že facka umí pořád pěkně štípat. Místo do kuchyně, otevírá dveře na chodbu a odchází. Nevadí ještě jsou tu vlaková nádraží se svou levnou stravou. Utíkám na nádráží, vbíhám do restaurace a objedávám si guláš. Během čekání na jídlo vyřizuji žádosti vousatých pánů, kteří používají parfém z velmi nepovednou vůni o cigarety. Stíhám ještě vyřídit žádost chlapců s kohoutem na hlavě a krysou na rameni, kteří mají tu smůlu a každej den jim ujíždí mezinárodní rychlík do Japonska za který dali svoje poslední peníze a teď nemají na novou jízdenku. Říkám si, že taková smůla se může přece stát každýmu a tak jim dávám peníze na další jízdenku. To už, ale přichází čísnice s gulášem. Během vteřiny je u mého prázdného stolu plno lidí. Začíná psychologická válka o jídlo. Já prohrávám, platím, nechávám guláš na pospas lidské smečce a opouštím restaurant. Je 14:45, za 5 minut mě jede vlak do Lužné u Rakovníka, kde je muzeum vlaků a skutečně v 17:18 vlak přijíždí a já odjíždím za svými vláčky. Cestou si říkám, že až se vrátím ze železničního muzea v Lužné, pokusím se zprovoznit svou železnici v ložnici. (10.02.2009) (méně) (více)