Režie:
Věra ChytilováKamera:
Ivan ŠlapetaHudba:
Laco DecziHrají:
Bolek Polívka, Dagmar Bláhová, Zdeněk Svěrák, Václav Švorc, Antonín Kubálek, Bronislav Poloczek, Štěpán Kučera, Jana Synková, Marie Pavlíková (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Honza Dostál opustí studium vysoké školy, aby si mohl splnit sen a stát se strojvůdcem. Je trochu naivní, ale cílevědomý. Odmítne pracovat u otce v nádražní hospodě a přihlásí se v kanceláři ČSD. Vstupní lékařská prohlídka málem vše zhatí, když Honza z pečlivosti váhá nad testem určení barev. (Filmbox)
Recenze (221)
Vznikl celý film jen kvůli poslední sekvenci ve vlaku? Nedivil bych se tomu, protože doposud poměrně chaotickému a neučesanému ději dává zakončení poměrně silnou pointu, což se mi docela zamlouvá - zvlášť u Chytilové, kde mám leckdy pocit zvláštní roztříštěnosti. Vidět tentokrát, jak její film směřuje k něčemu konkrétnímu, je změna. Příjemná. ()
Upraveno v lednu 2024. Kalamita je nepokojnou groteskou se satirickými sklony a s dvojsmysly k rozjitření mysli. Pocity nenaplněnosti a osamělosti jsou důsledkem destruktivního procesu odcizení a neschopnosti nalézt uspokojivý intimní vztah. Konfrontace mladého a dosud nepřizpůsobeného prvku s aktuálně funkční strukturou vztahů a společnosti nutně odhalují dvojitou tvář reality i jednotlivců. Improvizační prostory se však uzpůsobením improvizátora zaplnily karikaturou výrazu. Mládí má sice vlastní přirozené tendence ke vzpouře, avšak tok osamělostí strhne niterný neklid jednotlivců do symbolického vyznění i do hmotného vyjevení naděje. Hrdinou grotesky je Honza Dostál (Bolek Polívka), nezkušený klaun na začátku své kariéry u železnice a při hledání vlastního místa v životě. Zbytky romantických ideálů dostávají podpásové rány. K výraznějším postavám patří k vítězství ty cesty hledající sáňkařská reprezentantka Majka Kopecká (Dagmar Bláhová), lačně svádějící primářka chirurgie (Jana Synková) a bezstarostně koketní vlaková průvodčí Květa (Jaroslava Kretschmerová). Z dalších rolí: manželkou - doktorkou opuštěný učitel (Zdeněk Svěrák), zkušený hostinský a starostlivý Honzův otec (Antonín Kubálek), nestydatěji prodávající řezník (Bronislav Poloczek), poněkud neurvalý strojvůdce Lojza (Václav Helšus), nebo Honzův spolunocležník a strojmistr Douda (Laco Deczi, autor hudby k filmu). Kalamita je zneklidněním z pohledu na stav lidské duše uprostřed bílé vánice dvojznačných schémat uspořádání a vztahů. Groteska tančí verbuňk. ()
Pro mě jeden z nejlepších filmů Chytilové, která se svým dvorním komikem Bolkem Polívkou nám vylíčila spoustu kalamitních životních situací mladého muže, který dělá za socialismu kariéru u dráhy. Krásně běžné absurdní situace (viz jídelní vůz), svižné dialogy, nádherné horské prostředí, pracovní nasazení v osmdesátých letech... ()
Věra Chytilová je žel mizerný psycholog. Klady filmu, jimiž je zajímavý scénář a také dojmem bezprostředního popisu působící obraz i zvuk zprostředkovaný pohyblivou ruční kamerou, dynamickým střihem, (patrně) kontaktním zvukem, žel zcela zazdívají ploché, nicneříkající, nechtěně trapné dialogy a takřka nulové postižení psychologie jednotlivých postav. Na plátně jsme většinu času nuceni sledovat spíše než věrohodně popsané figury jejich nepovedené karikatury, což výsledný dojem z filmu zcela neutralizuje... Bohužel, víc než tři hvězdičky si Kalamita jednoduše nezaslouží... ()
Jeden takový typicky volný den uživatele pshimi. Ráno vstanu a pomazlím se svou sbírkou vláčků. Vyhodím z postele slečnu, aby nepřekážela protože se chystám začít stavět železniční trasy v ložnici. Během stavby kolejí zjištuji, že mě v ložnici překáží nábytek a já tak nemůžu stavět okolí vlakových tras, nádrážím počínaje a panďuláčkama - vlakovýma dělníkama konče. Začnu vyhazovat nábytek z ložnice. Skříň postavím před dveře koupelny, čímž zabarikáduji slečnu, která se v ní zaručeně nachází, což se ve finále ukáže jako geniální tah, protože uvězněná holka v koupelně má dostatek času, aby se nalíčíla, nabarvila, odbarvila a znovu nabarvila, ale už tou správnou barvou, stačila si udělat řasy, učesat, přesat, vyfenovat, a ještě jednou učesat a přečesat a já tak neriskuju, že náhodou vyleze a zeptá se mě jestli může použít můj parfém, protože ona všech svých pět parfémů vypotřebovala včera večer. Stavba železničních tras trvá hodiny, protože se nemůžu rozhodnout zda postavím trasu Praha - Ostrava od okna ke dvěřím nebo ode zdi ke zdi. Hodně času taky zabere rozmýšlení kam umístím Vídeň a kam Bratislavu. Když jsou všechny tratě, koleje, města i vlakový dělníci rozmístěni v mé ložnici, přichází velmi důežitá chvíle, musím určit kolik vlaků kam bude jezdit a jakou jim přidělím lokomotivu. Pak zapínám ve svém magnetofonu zvuky, které si už pět let nahrávám po různých nádražích a okolí železničních tratí. A konečně přichází ten nejslastnější pocit co jsem kdy zažil, zmačknutí čudlíku !!! Vláčky v mé ložnici se rozjíždějí. Bohužel jen na chvíli, protože můj železniční systém jsem vybudoval tak důkladně, že vyhazuju pojistky v celým baráku. Na chodbě slyším rozhořčené hlasy sousedů. Dělám že nejsem doma. Koukám na hodinky a zjištuju, že je čas k jídlu. Vypouštím slečnu uvěznou v koupelně . Vychází krásně upravená princezna, leč také viditelně nasráná samice. Na mou žádost zda by mě neuvařila svíčkovou reaguje negativně a já zjištuju že facka umí pořád pěkně štípat. Místo do kuchyně, otevírá dveře na chodbu a odchází. Nevadí ještě jsou tu vlaková nádraží se svou levnou stravou. Utíkám na nádráží, vbíhám do restaurace a objedávám si guláš. Během čekání na jídlo vyřizuji žádosti vousatých pánů, kteří používají parfém z velmi nepovednou vůni o cigarety. Stíhám ještě vyřídit žádost chlapců s kohoutem na hlavě a krysou na rameni, kteří mají tu smůlu a každej den jim ujíždí mezinárodní rychlík do Japonska za který dali svoje poslední peníze a teď nemají na novou jízdenku. Říkám si, že taková smůla se může přece stát každýmu a tak jim dávám peníze na další jízdenku. To už, ale přichází čísnice s gulášem. Během vteřiny je u mého prázdného stolu plno lidí. Začíná psychologická válka o jídlo. Já prohrávám, platím, nechávám guláš na pospas lidské smečce a opouštím restaurant. Je 14:45, za 5 minut mě jede vlak do Lužné u Rakovníka, kde je muzeum vlaků a skutečně v 17:18 vlak přijíždí a já odjíždím za svými vláčky. Cestou si říkám, že až se vrátím ze železničního muzea v Lužné, pokusím se zprovoznit svou železnici v ložnici. () (méně) (více)
Galerie (11)
Photo © Filmové studio Barrandov
Zajímavosti (24)
- Do role babičky byla původně obsazena hospodyně Věry Chytilové Klára Emingerová. Během přerušení natáčení v letech 1978 až 1979 však náhle zemřela. Roli převzala herečka Marie Pavlíková. V některých záběrech ovšem zůstala původní představitelka. (GASTON73)
- Malú úlohu strojmajstra Doudu si vo filme strihol aj skladateľ Laco Déczi, ktorý odmietol rolu učiteľa. (Raccoon.city)
- Interiéry zapadnutého vlaku boli točené na upravenej streche vlaku z 10 komínov pre odvetrávanie osvetľovacích lámp v oddiely pre cestujúcich, pretože žiarovkové svietidlá filmárom nestačili a vo vnútri rozsvietili halogény, ktoré prehrievali vzduch. (Raccoon.city)
Reklama