Kopytem sem, kopytem tam

Vidět Kopyto sem, tam v patnácti, označím ho za bizarní (pokud by mi bylo přáno, co to slovo znamená). Kamera si vesele švenkuje, paprče, kopyta a leb si lítají tam a sem, zajímavé. Nicméně člověk stárne, a už ho jen tak nepřekvapí. Poučenou či přiblblou zřídelnicí vidí za každým rohem a na každém rohu vyskakovat Godarda = nouvelle vague. U některých sekvencí neodolám a tahám je dopředu, dozadu. Sklepáci baví, Hanák existuje o trochu méně tragicky než obvykle; doporučení pro stále hezký ksichtík - doktora z hor pro něj!; Vávra je šumný; nu a Šteindler – protentokrát dívka s perlou ve vlasech (a se salámem na lyžích). (A to si neodpustím - /ne/dokážu si představit tento snímek v americké produkci 1, 5 miliardy smajlíků). Takže buďme pro dnešek, děcka a pokročilí, rádi za Chytilovou,. (04.12.2008)

Tenhle film je všechno možné, jenom ne pěkný, ale je nesmírně působivý. Dobře vystižená atmosféra společenského rozkladu v období na samém sklonku normalizace. Zdá se, že socialismus reformovat nešel a že pokusy o to mohly skončit jedině jeho destrukcí. Mám v živé paměti, jak v roce 1968 celý národ podporoval Dubčekovy reformy. Když k nám přišla udělat pořádek spřátelená vojska, byli jsme dotčeni tvrzením Sovětů, že v ČSSR byl ohrožen socialismus. S odstupem času je však zřejmé, že Sověti měli pravdu. Za Gorbačova se jim stalo totéž, co u nás hrozilo za Dubčeka. Jim ale žádná vojska na pomoc nepřišla a socialismus v Evropě zmizel jak pára nad hrncem i s bezplatnou zdravotní péčí, lacinými energiemi a základními potravinami a státem dotovaným nájemným. Inu, ručičky kosmických hodin už ukazovaly jinak a Sovětům, nám i mnohým jiným bylo třeba strčit čumák zase do nových, nevyčpělých sraček. Snad nejvíce si to uvědomili exponenti pražského jara, kteří se po roce 1989 vrátili z exilu a pokoušeli se navázat tam, kde v roce 1968 přestali. Byli sice přijati s úctou, ale jejich názory už nikoho nezajímaly. Na scéně již byly připraveny kulisy pro vstup antikomunistů, mezi nimiž revizionisté a pravicoví oportunisté neměli šanci obstát a v politice si už ani neškrtli. – Je to vizionářský film o konci minulé éry, která byla v něčem dobrá a v něčem špatná. Zdalipak se dožiji natočení umělecky stejně působivého filmu, předjímajícího konec současné éry? A co přijde potom, až to, co tady dnes máme, tu nebude? Tohle všechno se mi při sledování tohoto filmového díla honilo hlavou. A ještě: Jak to ta Chytilová dělá, že dovede točit filmy bez kladných hrdinů? (14.05.2023)

S filmy Věry Chytilové to mám těžké. Nikdy nevím, zda to bude něco skvělého, nebo něco, co mi nesedne ani trochu. Stejné to mám se sklepáky, proto mi hodně dlouho trvalo, než jsem se dokázal odhodlat. Začátek pro mě byl hrůzostrašný. Protivné postavy, které stále něco rádoby vtipně mlely ve svém pozérsko-dadaistickém blouznění, byly snímány ještě protivnější kamerou. Po nějaké době jsem si na tu kameru zvykl, ale štvala mě až do konce. Na nějaký náznak děje jsem čekal snad do poloviny filmu. Udrželo mě jen to, že se občas objevila brilantní scéna či myšlenka. Naopak po hlavním zlomu (zbytečně pozdě), dostal děj spád, postavy se zajímavě vykreslily a konečně bylo co sledovat. Škoda jen, že to nepřišlo dříve a dále se to nerozvíjelo. Jistě by to bylo zajímavější než sledování přiopilého sklepáckého tria v první polovině filmu. Za těch pár skvělých scén a za druhou polovinu filmu dávám tři hvězdy. (24.01.2019)

Rozporuplné, jak je u Chytilové zvykem. Před dvaceti lety bych dal možná i plný počet. Jenže velká část kouzla a působivosti vyprchala. Spojení režisérčina rukopisu s poetikou divadla Sklep byla rozhodně zajímavým tahem a typicky sklepácké pasáže jsou taky tím nejlepším, co dneska film nabízí. Pak je tu obligátní chytilovské moralizování, někdy přesvědčivé ale často křečovité a doslovné, což platí hlavně o přepáleném závěru. Tehdy to byl odvážný počin nejen politicky ale i reflexí morálního rozkladu vztahů na pozadí aktuální hrozby AIDS, která ale s odstupem času na aktuálnosti dost ztratila. Co tenkrát šokovalo a úspěšně navozovalo atmosféru strachu, dnes už takovou sílu nemá. Čas byl v tomhle případě nemilosrdný. 70% (20.02.2011)

Nevím, jestli filmu neškodí, že o něm divák předem ví, co je jeho hlavní pointou. I když se na to dá nahlížet i z jiného úhlu pohledu, že když divák ví, že hlavní téma je AIDS, může přemýšlet o tom, co k tomu vede - v případě tohoto filmu nezřízený život hlavních hrdinů. Mně tohle zpracování ale úplně nesedlo a pro mě zůstává zásadním snímkem s touto problematikou Les Témoins. (07.02.2015)